Formy lásky

Chceme tě poznat

Anna netrpělivě seděla v kanceláři managementu a vyčkávala, kdo dnes za kapelu dorazí. Nevěděla, jestli chce zase vidět ty dva, které už zná, na druhou stranu čekala, že na schůzku ohledně toho, jak bude vypadat jejich promo, by mohla přijít celá kapela. Opravdu se tak stalo. Za několik okamžiků se ve dveřích objevili první členové a po chvilce už stála celá kapela uvnitř kanceláře.

Anna se s trhnutím postavila ze židle a srdce se jí silně rozbušilo. Postupně přišli k fotografce, a pak i k zástupci managementu, všichni a podali s ní rukou a pozdravili se. Anna byla velice vyvedená z míry a dlaně se jí začaly silně potit. K tomu všemu se v obličeji červenala jako rajské jablíčko.

Jako první k Anně přistoupil Richard, a tak zvláštně, bez jakéhokoliv náznaku emocí pronesl tiché: „Ahoj." Jako další přišel Paul a silně ji objal, přičemž Annu vyděsil ještě o trochu víc, než byla doteď, protože to absolutně nečekala.

„Takže, kluci, tohle je Anna. Anno, tohle jsou..." začal Paul všechny postupně představovat. Nejprve se k Anně přihrnul Flake, protože i s ním se již jednou viděla. Usmála se na něj, podali si ruku a krátce se pozdravili. Dále k ní přišel Oliver, který jí jen podal ruku a téměř beze slova se zase vytratil. Pak přišel Zpěvák, Till Lindemann v celé své urostlosti, chytil Anninu ruku a políbil její hřbet. Slečna jen vykulila oči a zděšeně se pokusila o úsměv, z kterého vyšla spíš jen křečovitá grimasa, doprovázena slovy: „Těší mě." Jako poslední k Anně přišel bubeník kapely Christoph Schneider, ale raději mu říkejme Doom. Usmál se na ni, čímž fotografku dokonale odzbrojil a ona z něj od té chvíle nestrhla zrak.

Když již všichni seděli okolo stolu, v čele s členem managementu, všechny přítomné oči se upíraly na Annu a ona díky tomu nebyla schopna vydat ze sebe ani slovo.

„Takže, slečno Friedman, jaké koncepty jste pro focení připravila?"

„A-ano," zakoktala se mladá fotografka, „zde je vše sepsáno a rozvrženo," podala muži v obleku složku s papíry, nad kterými strávila několik bezesných nocí. Muž je prolistoval a poté je za naprostého ticha nechal kolovat mezi členy kapely.

„Neboj, Anno, nebuď tak nervózní, není to tak hrozné," snažil se ji uklidnit Paul sedící vedle ní, ale spíš to zhoršil, což si dřív, než on uvědomil Richard a chtěl mladinkou slečnu uklidnit. Chytl ji okolo ramen, otočil se k ní a pronesl: „Neboj, on to tak nemyslel," a mrknul na ni, což dívku tedy kupodivu opravdu uklidnilo.

Když se Anně do ruky znovu vrátily její návrhy, začala debata o tom, který je vlastně nejlepší a téměř jednoznačně zvítězil staromódní styling v interiéru a exteriéru v okolí opuštěných budov patřících k již nefunkční tepelné elektrárně nedaleko za Berlínem. Anna byla šťastná, že je všechny jeden z jejich návrhů tolik nadchl, a navíc byla ráda, že nebude muset chystat ateliér.

„Takže se setkáme u brány toho objektu v 10 hodin, pan Hermann zařídí, aby nás do objektu pustili, že ano?" muž jen přikývl na Richardovu otázku a sám se zeptal, jestli je to ze všech stran tedy vše a jestli mohou schůzku ukončit.

„No, já bych ještě něco potřebovala," nesměle se o slovo přihlásila Anna.

„Ano, a co konkrétně?" optal se muž sedící v čele stolu.

„No, přijde mi to trochu hloupé se na to takto veřejně přede všemi ptát," promnula si slečna zpocené dlaně pod stolem a ve tváři se silně začervenala.

„Anno, nás už tady nic nepřekvapí. My o sobě víme všechno. Třeba známe navzájem délky svých..."¨

„A to by asi stačilo Paule, že?" vykřikl najednou Doom a na Annu se přívětivě usmál. Ve fotografce docela hrklo, protože nevěděla, jak chtěl Paul větu dokončit. Její vlastní fantazie jí však radila, jaké slovo mělo být to poslední, a to ji velmi zaskočilo. Mnohem víc ji však rozhodil Schneiderův úsměv.