Formy lásky

počátek STORGE

Doom pomohl Anně uklidit všechno náčiní, které potřebovala k focení v exteriéru. Byl moc hodný a Anna mu byla vděčná. To uklízení po focení venku jí vždy dalo hrozně zabrat, ale i tak teď padla znavená na sedačku a byla vděčná, že to má za sebou.

„Dáš si něco k pití?" postavil se před Annu Doom.

„Sakra, promiň. Jsi host a já ti ani nedala nic k pití..."

„Ne, jen seď," pousmál se bubeník a pokynul rukama, aby nevstávala, „já ti pití donesu, jen mi pověz, kde je."

„To je dobré, já tam zajdu," nakonec se tedy postavila a namířila si to do kuchyně. Christoph se vydal za ní. „Co by sis dal... emmm... jak ti mám vlastně říkat?"

„Představoval jsme se ti jako Doom. Já vím, je to zvláštní, ale nelíbí se mi mé jméno, takže prosím, buď Doom, anebo Schneider, jo?" posadil se při vysvětlování k jídelnímu stolu v kuchyni.

„Dobře, takže co by sis dal, Doome?" otočila se na něj Anna s úsměvem na tváři. Na to jí hudebník odpověděl, že by si dal čaj, pokud by to šlo. Dívka souhlasila a v duchu jásala. Milovala čaj a nejvíc černý. Napustila tedy vodu do varné konvice a z útlé vysoké skříně, která sloužila jako špajz, vytáhla několik krabiček čaje. Světe div se, ani jeden nebyl ovocný. Všechny je předložila bubeníkovi k výběru.

„Dal bych si ten medový, děkuji," usmál se přívětivě. Anna se rozhodla pro její milovaný Earl Grey. Dva čajové sáčky tedy nechala ležet na dřevěném tácu a začala dlouhá cesta pro hrníčky.

„Chceš to do velkého hrníčku, nebo stačí obyčejný?" zeptala se fotografka, aniž by se na hudebníka podívala.

„To záleží na tom, jak dlouho tady zůstanu," odvětil záhadným hlasem. Anna se sama pro sebe udivila, protože nechápala, co by si pod touto odpovědí měla představit. Jen otočila hlavou a podívala se na bubeníka, jak jen sedí za stolem a usmívá se jako měsíček na hnoji. Anna přestala myslet na scény z filmu Osvícení a Mlčení jehňátek, na které si teď vzpomněla, ani nevěděla proč, a natáhla se pro malou židličku pečlivě zasunutou pod jídelním stolem. Doom se na Annu zvědavě zadíval, protože holka ohýbající se až pod stůl, která má navíc velmi ladné křivky, je zkrátka objekt, kterému se nedá odolat. Když se však vzpamatoval z pomatení smyslů dívčím pozadím, viděl, jak Anna na onu židličku šplhá.

„Počkej," vyletěl ze židle, což ale dívku vylekalo, prudce se pohnula, židlička se nebezpečně zakývala, Anna zavrávorala, ale nespadla. Zachytily ji dvě silné mužské paže. Kdyby ji nechytil, letěla by hlavou přímo na roh stolu, a to by opravdu nebylo nijak zvlášť dobré.

Anna z šoku stále zrychleně dýchala a měla zavřené oči. Když je otevřela, dívaly se na ni dva ledové diamanty. Když jí došlo, že ji Doom drží a trvá to už nějakou tu chvíli, vyšplhala se na vlastní nohy.

„Děkuju," hlesla a chtěla na židličku vylézt znovu.

„Nene," vzal ji Schneider za pas a zatáhl ji ze štokrle zpátky dolů na zem, „já tam dosáhnu i bez židličky, hele," usmál se a vložil ji do rukou dva baculaté velké hrníčky. Anna se na něj zadívala svýma rozzářenýma očima, jako by to byla princezna, kterou právě zachránil udatný princ ze spárů zlého draka.

„Takže, se zdržíš déle?" zadívala se Anna na velikost obou hrníčků, které jí bubeník vložil do rukou, a pak znovu na něj. Poprvé po dlouhé době se odvážila k vyřčení něčeho tak moc odvážného. Ale ona nad tím teď vlastně vůbec nepřemýšlela, jelikož v hlavě měla jen jeho oči a úsměv. Otočila se zády k němu a do obou hrníčků nalila vodu. Na tác společně s hrníčky položila i cukřenku, načež ho chtěla vzít do rukou a odnést na stůl do obýváku. Doom ji však předběhl a než se vzpamatovala, usmíval se na ni na cestě do obývacího pokoje. Dívka zhasla v kuchyni světla a následovala bubeníka na cestě k zaslouženému odpočinku po uklízení fotografického náčiní.