Formy lásky

Nervozita

Anna se nemohla dočkat. Celý zbytek víkendu se chystala na schůzku se zaměstnancem managementu. Připravila si portfolio se svými nejlepšími pracemi, pracovními zkušenostmi, seminárními pracemi z dob studia a tak dále. Měla zaplněný celý šanon a sama si hrozně věřila, ale zároveň byla velmi nervózní.

Nespalo se jí nejlíp a ona ani nevěděla, jestli je to díky úplňku, který na ni vždy působil víc než na ostatní anebo díky nervozitě, důležité schůzce, která ji čekala druhý den. Věděla, že musí jít spát, aby zapůsobila, ale zkrátka to nešlo. Budila se skoro každou hodinu, k ránu každou půlhodinu, a proto se o půl sedmé rozhodla vstát z postele a více se netrápit.

První její ranní cesta směřovala do koupelny, kde se sama sebe lekla v zrcadle, a proto raději ihned zalezla do sprchového koutu. Po osvěžující ranní očistě se snažila dívka zkombinovat rozčesávání vlasů se sušením pomocí fénu, ale zdálo se, že by k této činnosti musela mít navíc minimálně další pár rukou. Chvíli přemýšlela, jestli má tyto dvě činnosti od sebe oddělit nebo to bude kontraproduktivní, ale nakonec usoudila, že by byla ztráta času nadále se pokoušet česání a fénování zkombinovat, a tak si vlasy nejprve rozčesala, poté vysušila, a nakonec znovu rozčesala.

Anna nikdy nebyla typ dívky, která by měla kosmetický koutek plný rtěnek, řasenek či stínů a bůhví čeho všeho ještě. Spíš se líčila jen když to bylo nezbytně nutné, ale většinou make-up nepoužívala vůbec krom tužky na obočí. Bez toho jediného by se ve svém každodenním životě neobešla, protože její obočí bylo oproti jejím tmavým vlasům naprosto světlé, a tak na okolí působilo dojmem, že ho už nebavilo zdobit Annin obličej, a tak prostě uteklo.

Když mladá dívka po hodině vyšla z koupelny jen s linkami, řasenkou a rtěnkou, vypadala šťastně, ačkoliv by tento výsledek po hodině strávené před zrcadlem nepotěšil kde koho, pro ni to byl úspěch.

Rychle se navlékla do úzkých károvaných kalhot, košile a saka a vyběhla před dům ke svému autu, které bylo mezi ostatními naprosto nepřehlédnutelné. Jednalo se o rudé nablýskané BMW typu X3. Dívka ho naprosto milovala a byla to snad jediná věc, kterou si ve svém životě zkrátka musela koupit, i když na něj neměla.

Přesně věděla, kde kancelář onoho muže je, a tak jí nic nedrželo a mohla vyjet na místo setkání. Berlín byl po ránu plný aut, a proto vše trvalo mnohem déle, než by ona sama chtěla. Vlastně jí ani nenapadlo, že by se mohla zdržet v nějaké koloně, a proto byla dosti překvapená. Snažila se ze všeho vymanit rychle a dostavit se ke kancelářím, ale provoz se zkrátka hýbal velmi pomalu. Jediné, co jí uklidňovalo byla hudba, která se linula z rádia. Anna si broukala do rytmu známých melodií, ťukala do volantu a pomalu ale jistě se zbavovala stresu. Hudba to zvládla za ni a pomohla dívce naladit se na lepší vlnu a zapomenout na nervozitu.

Hodiny na palubní desce ukázaly 9:45 a fotografka právě zaparkovala před vysokou budovou, která měla opravdu spoustu vchodů a u každého z nich se skvěly nápisy firem, právníků a jiných osob, které zde sídlily a měly tady své zázemí v podobě kanceláří.

Dívka se zadívala na vizitku, kterou dostala, když odjížděla z festivalu a ujistila se, že má vejít vchodem u parkoviště a vyjet výtahem do 7 patra. Když toto všechno splnila, musela už jen najít dveře č. 725. Postavila se před ně, zhluboka se nadechla, vydechla a zaklepala na tmavé dřevo.

„Dále," ozvalo se z místnosti a ona stiskla kliku. Ihned její pohled padl na ženu sedící za pracovním stolem z tmavého dřeva, která sledovala, kdo to přichází.

„Dobrý den, mám..." nenechala ji domluvit mladá žena a ihned převzala slovo: „Vy jste slečna Friedman?"

„Ano," pokynula Anna a přistoupila blíž k ženě, která nejspíš zastávala práci sekretářky. Ta se zvedla ze židle, změřila si mladou fotografku pohledem a přišla k jedněm ze dvou dveří v místnosti. Zaklepala a ihned nakoukla dovnitř. Něco zašvitořila a poté se otočila zpět na Annu a pustila ji dovnitř. Ta se jen nervózně usmála a vešla.