Formy lásky

Co je správně?

Anna seděla s Paulem v restauraci minimálně již hodinu a půl a dokonale se bavila. Tenhle Kytarista měl zkrátka jednu dokonalou vlastnost hodit do pohody každého, koho potká. Celé to začalo nabídkou tykání z jeho strany, pokračovalo to chválením Anniných prací, komentováním společného zážitku z festivalu Hurricane, při čemž se opravdu velmi nasmáli a fotografka muzikantovi dokonce prozradila celý příběh, který stál za jejich prvním setkáním, za což Landers Anně vystřihl poklonu a nazval ji odvážnou a cílevědomou ženou, načež se dívka začervenala jako nádherně vyzrálé jablíčko.

„Už budu muset jít," prohodila fotografka do éteru, ani nečekala na jeho rekci a zvedla se k odhodu.

„Takhle najednou?" mírně se podivil kytarista.

„Mám v 16:00 fotit ve Viktoriaparku, ale musím si zajet pro vybavení, nacpat to do auta, nachystat to v tom parku. Omlouvám se," otočila se a odešla. Chvíli ji lítalo hlavou, jestli to nebylo moc drsné rozloučení, nebo jestli za sebe neměla alespoň zaplatit třeba ten čaj, který si dala, ale nezastavila se a ani se nevrátila. Šla prostě dál ke svému autu, protože si vzpomněla, že být na lidi, a hlavně na chlapy, hodná, prokazovat jim náklonnost a ukazovat slabiny je přeci špatně.

Nasedla so svého auta a odjela k ateliéru, kde si na chodbu nachystala všechno vybavení a po jednom je začala snášet dolů ke svému autu. Když vše naskládala do jejího rudého vozidla, vyjela k parku, kde dnes měla fotit různá zvířata. Focení němých tváří nebylo její nejoblíbenější činností, protože to není jako s člověkem. Nesnášela, když ti čtyřnozí tvorové nechtěli sedět nebo stát a utíkali ze svých pozic, ale bohužel to byla její práce a peníze se vždy hodily, navíc toto bylo focení pro známý časopis o zvířatech, takže to bylo zaplaceno velmi dobře.

Focení trvalo velmi dlouho a Anna byla zmožená z toho neustálého focení těch stejných fotek stále a stále dokola, protože některé z těch zvířat zkrátka nedokáže chvíli postát. Konečně si potřásla rukou i s posledním majitelem některého ze zvířecích modelů a rázem se jí hraný úsměv na tváři rozplynul. Vydechla si a začala skládat všechno vybavení zpět do auta.

„Pomůžu ti," vyplázl na ni někdo kolemjdoucí jazyk a začal sbírat další věci a cpát je do auta. Anna se vyděsila a nechápala co se děje, dokud jí nedošlo, že je to Paul, se kterým byla odpoledne na obědě. Teď slunce již zapadalo a obloha se z jasně modré proměnila na rudou.

„Kde se tu bereš?" stála Anna na místě a jen se koukala na energií nabitého muzikanta, jak s jejím drahým vybavením poskakuje, a přitom se šíleně usmívá.

„Říkala jsi, že tady budeš fotit a z tvého vyprávění mi přišlo, že toho máš hodně, tak jsem přišel pomoct, a navíc nejsem sám, teda zatím jo, ale za chvíli už nebudu. 3... 2... 1... už nejsem sám," mluvil kytarista jako splašený. Slova se mu linula z úst jako by střílel z kulometu. Poté chytl Annu za loket a táhnul ji směrem k autu, které zrovna přijelo. Za volantem seděl ten druhý kytarista z kapely, Richard.

„Proč přijel?" podívala se Anna tázavě na Paula, ale on jí nevnímal. Nechal ji stát a rázným krokem došel k onomu autu, ze kterého zrovna vystupoval jeho kolega. Anna moc neslyšela, o čem se baví, ale viděla, jak ho Paul pěstí praštil do ramene, ale potom se oba rozesmáli a objali.

„Těší mě, Richard. Můžeme si tykat?" vybafl na ni černovlasý muzikant a Anna se zatajeným dechem jen přikyvovala.

„Já jsem Anna," bylo jediné, na co se vzmohla.

„Richard přijel, abychom ti pomohli s těmi věcmi, ale asi se zdržel, že ano?" upřel na něj vykulené oči Paul a pokračoval, „No, ale chtěl jsem se zeptat, jestli bys nám neudělala takový soukromý pohotoshoot, když už jsme si to natrénovali na tom festivalu. Zaplaceno dostaneš dobře, ale chceme to soukromě," konečně se zastavil Paul a koukal společně s Richardem na Annu a čekal, co mu odpoví.