Formy lásky

Štěstí v neštěstí

Anna celá zpocená, s rudými tvářemi přiběhla ke stagei, u které měla stát už nějakých 15 minut a fotit kapelu Oasis.

„Kde jsi byla?" vyjel na ni zamračený starší fotograf, „měla jsi tady být 20 minut před začátkem vystoupení a ty si přiběhneš 15 minut po tom, co to všechno už dávno mělo začít?"

„Ale nezačlo," odsekla Anna a chtěla vyfotit nedočkavé publikum.

„Ano, ale kdyby Rammstein svůj koncert neprotáhli, byla bys tu teď pozdě," křičel Olaf, ale ona ho vnímala spíš jen tak napůl. Byla to její práce a ona moc dobře věděla, že ať už vyfotí cokoliv, v konečném důsledku to bude jedno, protože fotka jako fotka, nikoho nebude zajímat, kdo ji vyfotil.

Když na podium konečně vstoupila kapela, Anna tak omámená silným zážitkem z focení předchozího vystoupení fotila už jen z povinnosti. Myslela na koncert té úžasné kapely, myslela na jejich úsměvy a na jejich neverbální komunikaci. Chtěla už jen ležet v posteli a všechno si přehrávat v hlavě znova a znova a upřímně, byla ráda, když Oasis zakončili svůj koncert poslední písní a odešli do zákulisí. Anna už jen musela vyfotit davy fanoušků, jak se stahují pryč od podia a pak mohla i ona odejít do jednoho z obytných vozů, které byly pro personál připraveny. Bohužel tam nebyla sama, protože to by bylo plýtvání, a proto se nakonec rozhodla, že přespí ve svém autě.

Složila zadní sedačky a z kufru vytáhla deku, kterou s sebou vozila bůhví proč. Zavřela se dovnitř a nechala jen pootevřené okénko, aby se ve vozidle přes noc neudusila. Pak si pod hlavu složila bundu, přikryla se dekou a pomalu usínala s myšlenkou na improvizovaný photoshoot, který udělala dvěma členům kapely Rammstein přímo na koncertě.

Když se ráno probudila, nechala oči zavřené a pomalu oddychovala. Pak víčka pomalu odtáhla od sebe a zadívala se na čalouněný strop auta, což značilo jediné, zdál se jí sen a ona ho nechtěla zapomenou. Ležela tam jen tak snad celých dlouhých deset minut a stále nebyla spokojená.

Náhle ji vyrušila rána. Anna se lekla, rychle se posadila a zapomněla i tu část snu, kterou se snažila v hlavě udržet co nejvíc. Ozvalo se to znovu. Dívka se otočila a za oknem svého auta viděla stát neznámého muže, který klepal, nebo lépe řečeno bušil, na okénko. Fotografka se zamračila, promnula si oči a natáhla se k odemykání auta a ke klice, za kterou zatáhla a dveře pootevřela.

„Co je!" vyštěkla po pořadateli a pomalu se soukala z pod deky ven.

„Shání vás koordinátor, máte se ihned dostavit," pronesl muž důležitým tónem, který jeho řadové nízké pozici vůbec nepříslušel a odklusal směrem k hlavnímu stanu.

Anna vylezla ven z auta, hodila na sebe černou mikinu, na které celou noc ležela, jako na polštáři a protáhla se, přičemž několikrát mocně zazívala. Pak zaměřila svůj pohled na hlavní stan, u kterého postávalo několik lidí, což Anně naznačilo, že by si asi měla opravdu pospíšit. Sáhla tedy do auta pro klíčky, ale náhodou zahlédla svůj odraz ve zpětném zrcátku a zděsila se. Vlasy jí stály na všechny strany, a ačkoliv se líčila vždy jen lehce, tak zbytky make-upu ze včera, měla různě rozmazány po obličeji. Rychle se tedy posadila na místo spolujezdce a z přihrádky v palubní desce vyhrabala vlhčený ubrousek, který však už byl spíš suchý, proto byla nucena ho naslinit a pokusit se upravit svůj vzhled tímto způsobem. Výsledek nebyl bůhví jaký, ale hlavně už skoro vůbec nepřipomínala zombie. Vlasy si stáhla do co nejpevnějšího drdolu, avšak stále jí z něho trčelo dost neposedných vlasů, ale líp to bohužel takto narychlo a bez hřebenu a dalších potřeb nešlo.

Vyběhla z auta jako splašený kůň, ve spěchu popadla ještě foťák a visačku fotografa. Zabouchla dveře a pak už jen z dálky zmáčkla tlačítko na klíčcích a auto zablikalo na důkaz toho, že se zamklo. Anna se mezitím už hnala rychlým krokem k osobám u stanu a doufala, že nemá nějaký průšvih.

„Tak jsme se konečně dočkali," prohodil nervózně jeden z pořadatelů a odhrnul plachtu stanu, aby Anna mohla vejít dovnitř. Již takto časně se to uvnitř hemžilo zaměstnanci a dívka mezi všemi zahlédla koordinátora, který se bavil s Olafem, a právě tímto směrem fotografku popoháněli pořadatelé ve fosforově zelených vestičkách.

„Dobrý den, slečno Friedman," prohodil koordinátor dosti vážným tónem k její osobě.

„Dobrý den, co potřebujete," podívala se Anna na muže, ale ihned stočila svůj pohled na Olafa, který se radostně šklebil.

„Bylo nahlášeno, že neodvádíte svou práci tak, jak byste měla, děláte si, co chcete a neřídíte se pravidly stanovenými vaším nadřízeným, panem Hampelem, který vám vše vysvětlil včera před začátkem vaší pracovní doby a vy jste souhlasila. Bohužel nám zde váš nadřízený řekl, že jste včera neposlechla téměř ani jeden z jeho pokynů, a navíc jste fotila jinou stage, než vám byla přidělena, což je porušení podmínek. Chováte se jako fotograf, samostatně, chcete fotit, co se vám líbí, což je opravdu skvělé, ale na této akci to tak nechodí. Podepsala jste smlouvu, ve které bylo jasně uvedeno, že na tři dny konání festivalu se budete řídit pokyny stanovenými vaším nadřízeným, kterým je zde pan Hampel," vychrlil na Annu muž a ona na něj jen koukala a čekala, co bude dál, „ode dneška tedy již nebudete fotit stage, ale budete řadový fotograf. Ano?" položil dívce muž zřejmě jen řečnickou otázku.

„Ne," zamračila se Anna, „já tady nejsem od toho, abych skákala tak, jak píská nějaký starý páprda, ale abych nafotila ty nejlepší fotky. Jestli vám na tom ale nezáleží tak se mějte, sbohem," strhla si z krku visačku a hodila ji pod nohy koordinátorovi. Pak už se jen otočila a povýšeným krokem odkráčela zpět ke svému autu. Koordinátor s Olafem Hampelem a dalšími pořadateli se za ní jen koukali a nezmohli se jediného slova.

Když vrátila sedadla do původní polohy a uklidila deku pod kterou v noci spala, posadila se za volant a zastrčila klíčky do zapalování, když v tom ťuk ťuk ťuk někdo zaklepal na okýnko. Anna jen stiskla tlačítko pro automatické otevíraní okének a vykřikla: „Ne, nebudu pro vás fotit, co jste nepochopili?"

„Já se omlouvám, ale ještě jsem ani nevyřkl proč jsem zde," řekl muž s trochou strachu ve tváři.

„A proč jste jako zde?" zeptala se ho Anna jeho vlastními slovy.

„Jste Anna Friedman? Včera jste fotila koncert Rammstein, pokud se nemýlím, že ano?" pronesl muž nyní již klidněji, dokonce s mírným úsměvem.

„Ano, co potřebujete?" zamračila se Anna nechápavě na onoho muže.

„Mám pro vás zajímavou nabídku k focení. Vše bych vám vysvětlil nejlépe až v kanceláři, ale potřeboval bych vědět, zda byste měla zájem nafotit VIP photoshoot," usmíval se muž, protože viděl v Annině tváři zájem.

„A kdo jste?"

„Jsem zaměstnanec managementu kapely Rammstein," Anna najednou nemohla popadnout dech a jen se na dotyčného koukala skrz otevřené okénko, „je vám dobře slečno?"

„J-jistě, jsem v pořádku," usmála se na oko Anna, „určitě bych si poslechla víc, šlo by to?"

„Jistě. Mohli bychom se sejít v kanceláři v pondělí okolo 10:00?"

„Určitě," usmála se Anna znovu nepřítomně. Muž jí jen podal vizitku, popřál pěkný zbytek dne a odešel.

Anna ještě chvíli jen tak seděla a dívala se skrz přední sklo auta na domy v dálce, a ještě někam dál do neznáma. Když se probrala ze svých myšlenek, které se nejspíš točily okolo kapely, o tom, jak je bude fotit a jestli si na ni budou ti dva kytaristé ještě pamatovat, zadívala se na vizitku pracovníka managementu a důkladně si ji pročetla. Pak ji jen položila do přihrádky v palubní desce a nastartovala. Konečně vyrazila domů, z toho špatně organizovaného festivalu, ale byla moc ráda, že tam mohla být, protože jinak by ji zřejmě nikdy nepotkalo takové štěstí.