Formy lásky

Od MANIE k FILAFTII

Tak, jako každý den je doprovodily sestry do sprch. Všechny se poslušně svlékly a některé vstoupily do úzkých výklenků se sprchou, jiné se zabalily do ručníků, ale před zimou, která jimi prostupovala díky chladné podlaze, na které stály, je to neuchránilo. Třásly se a vypadaly tak ještě mnohem zranitelnější, než byly, když sem přišly poprvé. Teď tady ale každá z nich byla už nějakou dobu a chtě nechtě si musely zvyknout a stejně tak i ona.

Strávila zde již bezmála 3 měsíce a tento denní stereotyp ji už velmi unavoval. Den, co den se budit do bílých prázdných pokojů, ze kterých mohly vyjít až na snídani nebo na WC, a to v doprovodu sestry. Otravovalo ji to neustálé křičení vzpurných žen a dívek i přesně daná večerka. Už se nechtěla každý den pořád dokola dívat na ta zničená těla nebo nepřítomné výrazy, ale moc dobře věděla, že to ještě neskončilo, a že si za tohle všechno může sama. Koneckonců, nemusela tady být, kdyby se nezamilovala tou jedinou špatnou formou lásky do nesprávného člověka. Mohla být doma, mohla chodit do školy a žít, ale to si uvědomila až pozdě. Pozdě zjistila, že mania je ničivá forma lásky, která není dobrá za žádných okolností a nikdy nemůže skončit šťastně.

Konečně i ona vstoupila do útlého výklenku, který by se klaustrofobikovi zřejmě vůbec nezamlouval, a otočila ventilkem s červenou tečkou, aby se konečně zahřála pod kapkami horké vody, ale pro její smůlu začala ze sprchy vytékat ledová voda. Vylekaně uskočila, ale pak jen znechuceně protočila oči a začala se rychle umývat pod proudem studené vody. Byla na to zvyklá ať už díky trestům nebo boileru, který dokázal ohřát jen malé množství vody.

Když dokončila večerní studenou očistu, zabalila se do ručníku a suverénně prošla přes místnost s umyvadly k místu, kde vyselo její pyžamo, jako by to byl již nějaký starý rituál, který musela denně postupovat. A on to asi i rituál byl. Rituál, který měl zařídit, aby se do těchto prostor již nikdy nechtěla vrátit a raději si našla jiné životní cíle, než chtít zemřít a ať už věříte nebo ne, tak ona si opravdu jiné životní cíle našla, zjistila, jakou hloupost se chystala udělat a že důvod jejího jednání byl ještě mnohem hloupější.

Když konečně zalezla pod peřinu v malém holém pokoji, cítila se zase trochu spokojeněji, i když s pocitem spokojenosti se to ve skutečnosti nedalo vůbec srovnat. Byla zkrátka jen ráda, že už nemusí stát na té chladné podlaze a dívat se na ztrápená ženská těla a tváře. Plácla rukou po světle, a to zhaslo stejně rychle, jako se zavřely její oči.

Když se ráno probudila, jen pomalu otevřela oči a nehnutě se dívala do stropu. To bylo znamení, že se jí zdál sen a musel být hezký nebo minimálně zajímavý, protože ho nechtěla zapomenout a nehnutě v posteli s očima zabodnutýma do stropu si ho znovu vybavovala. Za pár minut si zřejmě byla jista, že už si ho bude pamatovat a posadila se. Nejspíš si myslela, že je mnohem méně hodin, protože se snažila uvelebit a alespoň chvíli meditovat, jenže z chodby se ozval pištivý hlas sestry, která procházela okolo dveří a ženy či dívky budila a svolávala k ranní hygieně. Anna jen k sobě přitiskla oční víčka, zamračila se, ale vzhledem k tomu, že byla zrovna uprostřed přípravy k meditaci, dokázala se rychle uklidnit. Zhluboka se nadechla, chvíli vzduch zadržela v těle a pomalu vydechla. V jednom momentě rychle otevřela oči, v druhém už stála na nohou a ve třetím byla připravená u dveří pokoje na cestu do koupelny s ostatními.

Zařadila se mezi ostatní a poslušně prošla celým patrem až k vykachličkované chladné místnosti, která značila jediné, ranní rituál jménem otužování, ale oproti včerejší studené sprše to bylo spíš jen takové ošplíchnutí studenou vodou. Po tom, co si pečlivě umyla zuby si oblékla své denní oblečení, které pro ni bylo mnohem více vězeňskou uniformou. Poté byla puštěna do svého pokoje, aby tam čekala na ranní vizitu.