Bullying [Larry] ✔

Part 54

Harry's home, at midnight

Harry

„Miluji tě, Boo." Usmál jsem se na něj. Chtěl jsem, aby mi to opětoval. Řekl, že to má stejně, ale spletl jsem se.

Namísto toho se na mě vyděšeně podíval. Jeho dech se zadrhl a oči vytřeštil.

Pokroutil hlavou. Co se mu teď asi honilo hlavou? Že mě nesnáší, ale i tak si mě užije a bude hrát mého přítele?

Asi těžko. Doufám. Já ublížil jemu, ne on mně. Nemůžu o něm takhle uvažovat. Ne o něm.

Nakonec se na mě sladce usmál. Ale nebyl to ten jeho zamilovaný, zářivý úsměv. Něco nebylo v pořádku.

Naklonil se ke mně a spojil naše rty. Nijak jsem neuvažoval a zapojil se. Pohyboval jsem rty proti těm jeho.

Ale i tak mi dráždilo mysl a ničilo srdce, že mi to nevrátil. Namísto toho, aby se mu rozzářily oči a vrátil to, tak se vyděsil.

Hladil jsem jeho boky, za které jsem ho držel, aby se nerozplácl na zemi. Hlídal jsem ho.

Kdysi jsem mu ubližoval. Ničil ho. Ale teď bych to nedokázal. Ne po tom, co se stalo.

Pomalu se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí. Usmíval se od ucha k uchu, ale tep měl zrychlený. Tělo se mu chvělo. Byl nervózní.

Avšak ta slova mi neopětoval. Ani se mu nedivím. Jako přítel jsem selhal...

Jako na povel otevřu oči do tmy. Ležím nehybně na posteli na zádech a dívám se do stropu.

Hrudí se mi roznáší nepříjemný pocit, který nutí mou hlavu přemýšlet. Nad tím, co všechno se muselo dít v jeho hlavě, když jsem mu to řekl.

Co se asi tak skrývalo za tím úsměvem? Za tím nádherným nebem? Co proplouvalo jeho myslí? 

Oči jsem si zakryl dlaněmi a vydechl všechen vzduch z plic. Sám jsem řekl, že mi to nemusí říkat hned. Že nemusí hned jít sem. 

Můžu být aspoň rád, že se stal mým přítelem. Že mi odpustil a dal mi šanci. I potom, co jsem provedl.

S povzdechem jsem se posadil. Pomalu jsem se postavil a došel k vypínači, abych v téhle tmě aspoň něco viděl.

Místností se rozlilo teplé světlo, načež mě chvilkově oslepilo. Ale jen, co si oči přivykly, jsem se rozešel zpátky k posteli.

Avšak jsem si nesedl do postele, ale dřepl si k nočnímu stolku. Otevřel jsem zásuvku, ze které jsem vytáhl složený list.

Sedl jsem si na zem a zády se opřel o postel. Bříšky prstů jsem přejel po lehce, díky vlhkosti krve, pokrčeném papíře.

Prsty jsem dojel až k okraji, za který jsem jemně chytl. Papír jsem rozložil, načež se ve světle zaleskla žiletka, která byla od krve. Od Louisovy krve.

Oči se mi zaplnily slzami. Písmena se mi slila do jedné velké kaluže a já je nemohl přečíst. Nemohl jsem nic vyčíst, tak stejně jako z Louise.

Hlavu jsem dal dozadu. Týl hlavy byl zabořen v matraci a po spánku se mi svezly první slzy. Tak jako každou noc, co jsem nechal Louise odejít. 

Neustále jsem si to vyčítal. Utápěl se ve vzpomínkách na něj. Na ten zlomený pohled, či na ten vyděšený nebo na ten prázdný, když jsem ho našel. Nikdy na ně nezapomenu.

Hlavu jsem vrátil do původní polohy a následně pohled sklopil dolů. Na dopis, který jsem mnul mezi prsty. Do jedné dlaně jsem si mezi prsty vzal žiletku a kus papíru odložil vedle sebe.

Díval jsem se na ni, jako by to bylo vesmírné tělísko. Jako bych tuhle věc viděl poprvé v životě. Jenže neviděl. A nedržel jsem ji ani poprvé.

Pohled se přesunul ze žiletky na mé zápěstí, kde šlo vidět pár jizev. Hluboké, ale ne smrtelné. Jen pár. Jen celé zápěstí.  

Připomíná mi to chvíle, kdy jsem byl slabý, neschopný nic dělat. Jen se dívat, poslouchat a schytávat rány. 

Pokroutil jsem hlavou, abych z hlavy vyhnal vzpomínky na otce a taky pohled, jak jsem se díval na matku, která ležela na zemi, uplakaná, ale i tak se na mě usmívala. Chtěla mi dodat odvahu.

Žiletku jsem položil na papír. Dlaní jsem se přiblížil k řetízku. Mezi palec, ukazováček a prostředníček jsem uchopil kříž, který jsem mnul.

„Buď sám sebou," zašeptal jsem se smutným úsměvem. Poslední slova mé matky ještě před tím, než jsme se každý vydali jinou cestou. Sem tam se potkáme, ale málokdy. Jednou, dvakrát do roka.

Pustil jsem křížek ze sevření a do rukou vzal papír. Dal jsem na něj žiletku a opět ho složil.

Dal jsem ho do šuplíku, kde byly i mé věci, které málokdy vytáhnu. Jsou tam, aby mi prostě připomínaly kruté časy mého dospívání.

Potichu zavřu zásuvku a přemístím se k oknu. Nemám v plánu spát. Nejsem ani nijak unavený. Možná ráno budu, ale nechci opět být v opojení spánku. Kdo ví, co by se mi zdálo teď.

Sedl jsem si na parapet a jen se díval do prázdna. Ulice byla osvětlena, na nebi zářily hvězdy, vypadalo to kouzelně. Ale já tomu nevěnoval pozornost.

Mé mysli to nedalo. Vylovila vzpomínky, které se mi teď přehrávaly před očima. Vše, co se mi za ten život událo.

Sledoval jsem matku, která se strachem krčí. Jak otec kráčí ke mně a odepíná si opasek. Mé zápěstí, po kterém stéká krev. Louisova záda, na kterých jsou krvavé a nové rány a modřiny. Jak mu dávám pěstí. Jeho v kaluži krve se zaschlými cestičkami slz na tváři.

„Dost," vydechl jsem přiškrceně. Myslel jsem, že z nedostatku kyslíku v mých plicích asi zkolabuji. Možná bych byl na pokoji s Louisem.

Podíval jsem se dolů na ulici. Zrovna tam šla nějaká parta, která se hlasitě smála. 

Přimhouřil jsem oči. Bílé vlasy se odrážely v umělém osvětlení a modré oči zářily. Clark.

Zamračil jsem se, až se obočí skoro spojilo do jedné linky. Neznal jsem ho, ale já ho nesnášel. 

Už jen kvůli tomu, že několikrát znásilnil Louise a zmlátil ho. Donutil ho brát drogy, přepadávat lidi. Nesnáším ho. Ať si každý říká, co jen chce.

S povzdechem jsem se podíval do ložnice. Díval jsem se přes rameno. Vnímal jsem, jak se mi napnuly svaly.

Nedíval jsem se na určité místo. Jen jsem těkal z místa na místo. Díval se, jak to tu vůbec vypadá. Bydlím tady několik let. Ale připadá mi, jako bych to tady vůbec neznal.

Pokroutím hlavou a pohled opět stočím ven. Zaměřím se na hvězdy, které jasně září. Měsíc pomáhá pouličnímu osvětlení. Jen v mé mysli bylo temno.

Tohle bude má další bezesná noc...