Bullying [Larry] ✔

Part 22

In Monday, in hospital

Louis

„Pane Tomlinson, musíte ještě podepsat tyhle papíry." Přijde do mého pokoje sestřička, která zde musí být nová. Vůbec jí nepoznávám a ona zřejmě nezná mě.

„Samozřejmě." Lehce jsem se na ni usmál. Do zdravé ruky jsem si vzal potištěný papír, kde mi slova nedávala žádný smysl. Nechápal jsem, co se tam píše a co po mně chtějí.

„Asi to chcete vysvětlit, že ano?" Přišla ke mně, přičemž si prohlédla onen papír, který jsem v dolním pravém rohu drtil mezi prsty. 

„Jestli byste byla tak hodná." Pousmál jsem se na ni nervózně, když jsem se jí podíval do očí. Snažil jsem se číst řádek po řádku, ale slova se mi slévala do jedné velké šmouhy.

„Jde zde o to, že u této operace můžete přijít o život. Sice to vypadá jako lehká operace, ale tak to není. Chirurgům se nemusí povést pohyb a kůstka zasáhne tepnu, což může vést k masivnímu krvácení, při kterém vykrvácíte," obeznámí mě ve zkratce, co onen text obsahuje a já se snažím zůstat při smyslech. Takže mohu umřít!? Při tomhle!? Kvůli němu!?

„Podáte mi, prosím, propisku?" Položil jsem smlouvu na noční stolek vedle postele. Sestřička jen přikývla a z prsní kapsy modré haleny vytáhla modrou propisku, kterou mi dala do rukou.

„Zde a potom zde," ukázala mi, kde to mám podepsat. Ruka se mi nehorázně klepala, že jsem měl pocit, že namísto mého podpisu budou jen nesmyslné čáry.

„Zítra v sedm ráno vás vezmeme na sál. Přeji vám příjemný pobyt u nás v nemocnici." Pousmála se na mě vřele, než zmizela z mého pokoje. Dlaněmi jsem si přikryl tvář a s vydechnutím vzduchu jsem padl do postele.

Opět v nemocnici. Opět někde, kde to znám a kde lidé umírají. Je to místo, kde většina myslí pesimisticky a uvažuje nad tím, proč se to stalo zrovna jemu. Co udělal tak hrozného, že musel skončit v nemocnici a někdy i na smrtelné posteli.

Někdy si tak říkám, co jsem kdy udělal já. Co jsem udělal tak strašného, že nežiji, ale pouze přežívám. Snažím se proplouvat životem a snažím se bojovat s osudem. 

Do očí se mi nahrnou slzy, které stečou, když zavřu oči. Oceány začaly napadat kruté bouře, které ničily život. Ničily vše krásné a plné naděje, která s každou slzou odchází. Odchází naděje na lepší časy. Odchází něco, čeho už moc nezbývalo.

„Boo?" ozve se ode dveří. Ten hlas. Pane bože!

„Lottie!?" Prudce zvednu hlavu. Pohled ihned nasměruji na ženu u dveří, která se mile usmívá. Tak moc mi chyběla.

„Ahoj, Boo," zasmála se plačtivě a hned se rozešle k mé posteli, na které jsem seděl a nevěřícně na ní hleděl. Hleděl jsem na ní jak na ducha, který se jen tak zjeví.

Rychle se postavím na roztřesené nohy. Okamžitě a bez rozmýšlení ji padnu do objetí, kde se ihned rozpláču ještě více. Nechával jsem horké slzy stékat po mých tvářích a dával jim volnost tak, jak už to měly ve zvyku.

„Tolik si mi chyběla, Lottie." Stiskl jsem ji silněji, ale i tak jsem si dával pozor na zápěstí. Lottie mi stisk opětovala a byl silnější než ten můj.

„Jsi strašně vyzábly, Lou. I slabý." Odtáhla si mě dál od svého těla. Zpříma se mi podívala do očí, kde těkala mezi jednotlivým okem. Mezi obočím se ji začala tvořit vráska, která vždy znamenala, že se strachuje.

„Kde si byl celou dobu? Co se stalo?" Chytla mé tváře do svých rukou a začala je palci hladit. Starala se opravdu jako má matka.

Společně s ní jsem se posadil na kraj postele, a i když bylo ráno a já byl už plně vzhůru, unaveně jsem si opřel hlavu o její rameno. Nechal jsem víčka, aby se samy zavřely. 

Vše, co se za ty měsíce stalo jsem jí řekl. Po Clarka, Luka, Harolda, důvod toho všeho. V průběhu jsem začal opět plakat a já si už připadal jako nějaká uplakaná puberťačka, které není opětována láska.

„Vše bude v pořádku, Loui. Uvidíš. Vše se vyřeší a bude všechno zase v normálu." Pousměje se na mě a pohladí mě po vlasech. Chtěl jsem ji to vyvrátit, říct ji nějakou svou pesimistickou poznámku, ale než jsem vůbec stihl otevřít pusu, ozvalo se klepání na dveře. Dotyčný ani nečekal na vyzvání a otevřel sám. Co ti tu dělají!?

„Pane Payne, co tu děláte?" Zamračila se Lottie, když Payne pomalu vešel do pokoje a s ním i Horan, který se držel těsně u jeho boku.

„Přišli jsme navštívit Louise." Poškrábe se nervózně na zátylku a provinile sklopí pohled. Proč mě přišli, sakra, navštívit? Nemají k tomu důvod.

„Cože?" Zamračil jsem se nechápavě, když přišli k posteli. Horan se neustále držel u Paynova boku. Může mi někdo vysvětlit, proč sem přišli? Zrovna oni dva?

„Harry nám řekl, kde tě zřejmě najdeme, tak jsme tady." Podíval se na mě Horan, který se nervózně usmál. Pořád nechápu, co zde dělají.

„A smím vědět, proč jste tady?" Povytáhl jsem tázavě obočí. Jen tak si sem nakráčí jako andílci. Nevěřím, že za tím nic není.

„Nevím jak Harold," podíval se na Horana, který jen s mírným úsměvem kývl, načež Payne pokračoval: „ale my dva jsme se ti přišli omluvit."

„Boo, kdyby něco, jsem za dveřmi," oznámila mi Lottie, která mi dala ještě mateřský polibek do vlasů, pak se zvedla a odešla z pokoje.

„Teď ten pravý důvod." Zkřížil jsem ruce na prsou. Stále jsem jim nevěřil. Něco za tím bude. Neříkejte mi, že ne. Jen tak by se nepřišli omluvit.

„Ten důvod je ta omluva. Už tě necháme být." Pokrčil rameny Horan, který si položil hlavu na Paynovo rameno. On ho zas objal kolem pasu. 

„Proč jste se přišli vůbec omluvit? To vás hryzalo svědomí?" Hlas se mi klepal, do očí se mi začaly hrnout slzy. Proč se přišli omluvit? Co je k tomu vedlo? Co se tady děje? Jsem zmatený.

Payne už otevíral pusu. Chtěl mi to vysvětlit, tedy doufám, ale dřív, než ze sebe vydal byť jen jedinou hlásku, do dveří vešel někdo další. To ho neučili klepat?

Všichni jsme se otočili na vetřelce, který se opíral o zeď a upíral zrak na mě. Díval se mi zpříma do očí. Myslím, že jsem ani nedýchal, jak moc tu bylo dusno.

„C-co tu děláš?"