Bullying [Larry] ✔

Part 12

Louis

Pohled od jeho očí s větší námahou odvrátím a udělám krok dozadu. Clark s  Lukem se na mě nechápavě podívají, ale to už se rychle otáčím k nim zády a rychlejším krokem se dostávám z dohledů těch tří.

Jako by ze mě úplně vyprchaly všechny omamné látky. Jako bych nikdy nic neměl. Jediné, co mi nyní proudí krví je adrenalin a hlavou jen on. Pouze onen kluk s mechovýma očima, které teď jen tak z hlavy nedostanu. V hlavě mám jen Stylese, který mě neustále mlátil. Který jen pomáhal otci mě dostat do nemocnice. 

Dojdu k jedné lavičce, která je pod pokrývkou tmy a skoro k ní nedosahuje žádné světlo. Je pohlcena tmou stejně, jako je nyní má mysl pohlcena vzpomínkami na Stylese a jeho partu. Na dny, kdy se má tvář a celkově mé tělo muselo setkávat s jeho pěstmi. Jak se má mysl každý den potýkala s nenávistnými narážkami, které zanechávaly rány na srdci, i na mysli.

S povzdechem se sesunu na dřevěnou lavičku a tvář si vložím do dlaní. Skoro okamžitě se z mého hrdla vydere vzlyk. Ale je pouze jediný. Žádné slzy, ani další vzlyky. Jen má mysl obklopena Stylesem. 

Měl jsem klid, byl jsem šťastný, volný. A najednou se nám tady objeví námi všemi milovaný Stylese, který tuhle harmonii v mém životě posere a je to všechno v prdeli. Tohle mi byl čert dlužen! Damn it!

Naštvaně bouchnu zaťatými pěstmi do dřeva. Znovu a znovu a znovu. Jsem naštvaný? Ne, přímo nasraný. A na koho? Jen a pouze na sebe. 

Má mysl je částečně zatemněna ustupující drogou, která tohle všechno nyní jen zhoršuje. Teď bych byl radši, kdybych v sobě nic neměl.

„Tomlinsone?" ozve se u mě chraplavý hlas, ke kterému jsem si postupem těch dní vybudoval jistou nenávist. Začal jsem ten hlas nesnášet. Nenáviděl jsem ho. Ten hlas nebo toho, kdo je jeho majitelem? Obojí.

„Vypadni." Zvedl jsem k němu pohled a zamračil se. Nenávistně jsem se mu díval do očí, které jsou opět bez jakékoliv emoce. Typickej Stylese.

„Až mi řekneš, co tě to, kurva, napadlo, Tomlinsone," zavrčí na mě a dřepne si přede mě. Je nyní o trošičku menší, ale vypadá to, že je mu to tak akorát jedno. 

„Dej mi jediný důvod, proč bych to měl dělat." Zamračil jsem se na něj silněji, až si má omámená mysl vydedukovala, že se obočí spojilo v jednu linku. Kde jsou vůbec ti dva idioti?

„Protože jinak neodejdu." Vítězně se usmál a já jen protočil oči. Avšak jsem si nemohl v hlavě odpustit poznámku, že i tento povrchní úsměv je krásný. Jak asi vypadá jeho normální a upřímný úsměv? Určitě bude nádherný. Nad čím to zase uvažuji?!

Zakroutím nad sebou hlavou a opět se podívám na Stylese, který mě se zájmem pozoruje a troufal bych si i tvrdit, že mě skenuje do detailu. Jako by si mě chtěl zapamatovat. 

„Nebo tě tu nechám a já si odejdu. Což taky udělám. Takže... Čau, Stylesi." Vstanu z lavičky a pomalu ho obejdu, ale to se mi jeho prsty objeví na mém zápěstí, což mě pohotově zastaví, ale tak nějak jsem to čekal.

„Nenechám tě odejít, dokud mi neřekneš, co to, kurva, děláš." Silněji mi stiskne zápěstí, až potichu syknu. Co si o sobě myslí? Že mě tu bude jen tak držet? Pfff, se pěkně spletl.

Vážně mu nehodlám říkat, co mě donutilo tohle všechno podniknout a proto vymyslím něco, za co se zřejmě jednou zabiju. Tedy, pokud to neudělá dříve Styles. Miluji mou omámenou mysl, že tohle vymyslela.

„Proč to chceš tak vědět?" Nadzvednu tázavě obočí a v hlavě si nadále vymýšlím postup, jak svůj plán uskutečnit, protože on mě vážně jen tak nepustí.

„Protože se jen tak vypaříš a nejsou o tobě žá-," nedořekl to, protože jsem uskutečnil svůj šílený plán. Ano... Já ho políbil.

Je mi nyní úplně u prdele, jestli je gay nebo ne, ale potřebuji se od něj dostat. Nechci zpátky k mému otci, protože bych to absolutně nepřežil. On by mě na místě zabil. A bylo by mu jedno, že by měl za to jít do vězení.

Stisk kolem mého zápěstí povolil a já jen šokovaně stál, když se jeho rty najednou rozpohybovaly proti těm mým a dlaně přemístil na mé boky, které lekce promnul. Já své ruce měl svěšené jen podél těla. Nemohl jsem uvěřit tomu, že on jako první začal s tímhle aktem. Že on byl první, kdo začal pohybovat rty.

Nespokojeně mi zamručel do rtů, když se snažil mé rty dát do pohybu. Silněji mi stiskl boky, což mě nějak postrčilo k tomu, abych si uvědomil co dělám, ale nějak jsem se nechtěl odtrhnout. Nechtěl jsem se odtáhnout.  

Jen jsem automaticky dal ruce za jeho krk a zapojil se do našeho líbání. Bylo to zajímavé, vzrušující, ale zároveň pro mou osobu divné. Právě se líbám s tím, který mi kurvil život. S tím, který mi ten život ničil nepředstavitelným způsobem. 

Jeho dlaně se přesunuly na můj zadeček, který nepatrně zmáčkl, což mě donutilo k pootevření úst, čehož využil a jazykem vplul dovnitř. Jazykem se začal otírat o ten můj a my tak započali neutišitelný tanec, který byl vášnivý, až jsem to nechápal ani já.

„Louisi!" zařval na mě odněkud Clark, což mě donutilo se odtrhnout od Harryho, který mě nechtěl pouštět a úplně ignoroval Clarka s Lukem, kteří se k nám určitě vydali.

„Tohle mělo být co?" Přejel mi palcem po spodním rtu, načež jsem se trhaně nadechl. Bylo to tak intenzivní. Hlavně ještě, když se mi díval upřeně do očí.

„Louisi!" ozvalo se hlasitější zvolání mého jména, které bylo blíže. 

„Pusť mě." Položil jsem dlaně na jeho ruce, na které jsem lehce zatlačil. Avšak on to ignoroval a přitáhl si mě blíže k sobě.

„Proč si to udělal?" Pohladil mě po zadečku, až jsem měl co dělat, abych nezavrněl. Bylo to příjemnější než od Clarka, který to dělal jen pro své účely. Na mě teoreticky nehleděl.

„Běž od něj!" zařval na něj Luke a mnou bylo trhnuto dozadu, načež jsem se objevil u Clarka, který mě schoval za své tělo.

„Nechte ho. To já to udělal." Přešel jsem k Lukovi, který ho vraždil pohledem. Kdyby pohled zabíjel... No, však víte.

„Cože si!?" Otočil se na mě Clark, kterému z očí šlehaly plameny. Byl dost naštvaný, že jsem mu „zahnul". Nechodím s ním. Jsme jen kámoši z výhodami.

„Clarku, nedělej scény a pojď," zavrčel na něj Luke, který přešel ke mně. Podíval jsem se na Harryho, který to jen s neutrálním výrazem pozoroval. 

„Fajn," vyštěkl na něj a rozešel se směrem k továrně. Luke se na mě podíval s nevyřčenou otázkou.

„Běž, vládnu to," kývl jsem směrem k cestě, „a postarej se o toho blba."

„A ty se hlavně vrať." Pousmál se na mě a rozběhl se za nasupeným Clarkem, který byl daleko asi tak pět metrů. Když je naštvaný, tak chodí docela rychle.

Otočil jsem se na Harryho, který mi věnoval úsměv s... Pane bože! Ďolíčky! Fajn, už vím jak vypadá jeho úsměv. A, můj ty Satane, já se zblázním.

„A co teď?"