Bullying [Larry] ✔

Part 14

Louis

Společně jsme došli ke klukům, kteří na nás koukali jak na nějaké nadpozemské stvoření. Dělali, jako by ještě nikdy neviděli dva kluky, kteří se k sobě více mají. Tohle fakt není největší zvláštnost světa.

„Takže, kam teď, Luku?" Ujmu se jako první slova, když se nikdo nemá ke slovu. Jen prostě čumí na nás. Ach jo.

„Musíme najít nové místo, kde přebývat, ale nevím kde." Promne si kořen nosu a zavrtí hlavou. Má moc těžká břemena na ramenou.

„Možná bych o něčem věděl," promluví opatrně Clark, který mě pohladí po boku přes mikinu. Že by byl o mě větší zájem, než jsem si původně myslel?

„O čem?" otáže se Tom, který si k sobě zase natiskne blondýnku, která tak na půl ještě spí.

„Dovedu vás tam." Pokýval hlavou a pohledem střelí k Lukovi, který to jen odkýval. Myslím, že je rád, že to nemusí řešit on.

Clark se společně i se mnou rozejde a nepřestává mě hladit po boku. Je to fakt příjemné a navíc mi to vyvolává motýlky v břiše. 

„Já, ehm, Loui," načne a podívá se mi do očí. V jeho očích se odráží jistá nervozita.

„Chtěl bych se ti omluvit za to, jak jsem po tobě včera v noci vyjel. Neměl jsem na to právo," povzdechne si a odvrátí ode mě pohled. Natáhnu k němu ruku, abych ho mohl pohladit po tváři, načež se na mě překvapeně podívá.

„Clarku, netrap se tím. Zapomeňme na to a nijak to nerozvádějme." Stoupnu si na špičky a vtisknu mu pusu na tvář, což se spokojeně zaculí. 

„A kdo to vlastně byl?" Podívá se před nás, kde byla křižovatka, na které jsme se dali doleva. Slunce teprve vycházelo, takže nebylo nijak teplo, spíš příjemně chladno, protože ani studený vítr nefoukal. Bylo příjemně.

„Um, byl to jeden kluk, který mě šikanoval," povzdechl jsem si a nechal mysl opět ovládnout zelenookým klukem, který mě s radostí ponižoval.

„A proč si ho tedy," nedokončil to a podle toho jak se jeho tělo napnulo bylo zřejmé, že to nechce ani vyslovit. Docela to i chápu.

„Ono, jak jsem vlastně od vás odešel, zašel jsem na lavičku, ke které nakonec přišel i on," nadechl jsem se a přivřel oči, „a nechtěl mě pak pustit, dokud mu neřeknu, co se to se mnou stalo. Nechtěl jsem mu to říct, tak jsem ho políbil, aby mě pustil, ale mělo to opačný účinek," povzdechl jsem si. Musím ho už vyhnat z hlavy. Nesmím na něj myslet. Clark však mlčel.

Otočil jsem na něj pohled. Měl zaťatou čelist a z očí mu šlehaly blesky. Doufal jsem, že není naštvaný na mě. Přece by na mě nemohl být naštvaný. Nebo snad ano? Začínám v tom mít zmatek. A to fakt velký.

„Clarku?" Políbil jsem ho na rameno a doufal, že ho obměkčím. A taky, že ano. Pousmál se a pohled opět otočil ke mně. Zastavil se a obě ruce mi dal na boky, přitahujíc si mě ještě blíž. Tvář naklonil blíže k mému uchu, až se jeho dech odrážel od mé pokožky. Přesně tohle mi vyvolalo husí kůži na celém těle.

„Miluji tě, Louisi," zašeptal mi do ucha, pod které mě následně políbil. Oba činy mi vyrazily dech a jediné, co jsem nyní byl schopný vnímat byl tlukot mého srdce, které se roztlouklo, že to vypadalo, že chce vyskočit z hrudi a utéct někam do říše jednorožců.

„C-Clarku," vydechl jsem dosti šokovaně, ale částečně se dostal ze svého transu. Chytl jsem jeho tváře do svých dlaní a přitáhl si ho ke svým rtům, které okamžitě přilnuly na těch jeho.  

Hladil mé boky, což mi zapříčinilo úsměv v našem polibku. Já omotal své ruce kolem jeho krku a o půl kroku jsem se k němu přiblížil. Byli jsme tělo na tělo. Nevešel by se mezi nás ani papír. 

Když jsem pohnul rty proti těm jeho, usmál se tentokrát on a pohyb mi opětoval. Nyní jsme úplně ignorovali okolní svět a co se celkově kolem nás děje. Všímali jsme si jen toho druhého a užívali si rtů, které líbaly ty druhé.

Nobody

Pro tyto dva to možná byl kouzelný okamžik. Vyznat si lásku, v jakési nouzi, kterou nyní zažívali, ale nikdo si nevšiml, kdo tyto dva chlapce pozoruje a komu to ničí už tak zčernalé a shnilé srdce. Nevšimli si kluka, který byl naivní a doufal, že tohle nebude naposled. Ale když sledoval dva kluky, kteří se nyní líbají a nemají o ničem ponětí, jeho srdce puklo na biliardu střípků, které se tříštily dál a dál.

Určitě vám došlo, o kom je zde nyní řeč. Je zde řeč o klukovi, který trýznil mladšího. Je zde řeč o někom, komu bylo zaseto malé semínko naděje do srdce, které dokázalo stěží milovat. Co vlastně bylo tím semínkem? Byl to polibek, který mu mladší věnoval. Doufal v něco, co se ve vteřině rozplynulo a bylo rázem zabito. 

Harry sledoval, jak se dva chlapci líbají a jen se nenáviděl za to, že byl tak moc naivní. Začal se za to nenávidět. Byl tak moc naivní. On totiž doufal, že ten polibek pro Louise něco znamenal, ale tak šíleně se pletl. Už nyní si byl jist, že jeho srdce už lásku nikdy nepocítí. Byl si jist, že už nikdy nic nepocítí. Jen nenávist. Nic víc. Jen a pouze čistou a ryzí nenávist, která s tímto pohledem vzrostla.

Louis byl šťastný, že si někoho našel, ale taktéž nedokázal z hlavy vytěsnit zelenookého bruneta, který mu popletl celý život. Když líbal Clarka, věřte tomu nebo ne, ale představoval si Harryho rty, které ho líbají. Nedokázal bruneta dostat z hlavy, i když ho nyní líbal jiný.

Harry, i když chtěl, nedokázal od těch dvou odvrátit pohled. Nechtěl přijmout skutečnost, že se jeho mysl mýlila a on byl opět ten naivní kluk. Tak stejně jako kdysi u Nicka. Byl opět tak naivní. Tak přespříliš, že si to jen tak neodpustí a bude se nenávidět do skonání světa. V jeho žilách proudila jen nenávist. Jak k sobě samému, tak k brunetovi, který tohle všechno začal. Začal nenávidět toho, který mu ukradl kousek jeho srdce a dal ho z malé části do pořádku. Ničil ho pohled na dva chlapce, kteří se nyní objímají. Jeho srdce krvácelo a nehodlalo jen tak přestat. 

Ale je tomu všemu konec?