Bullying [Larry] ✔

Part 2

Louis

„Ahoj, Louisi. Tak, co se stalo tentokrát?" Podívají se na mě zlatavé oči pana doktora Arona Kiplinga.

„Jen mě začala pobolívat loketní kost a podle Lottie by to mohlo být naštípnuté." Usadil jsem se na lehátku a vyčkával, co bude dělat.

„Dobře. Nejprve se ti na to podívám já a pak tě pošleme ne RTG." Mrkl na mě a urovnal si svůj bílý plášť.

„Která ruka?" Naklonil mírně hlavu na stranu. Natáhl jsem k němu pravou ruku a lépe ji natočil, ať má lepší přístup.

„Kdyby něco," chtěl to dokončit, ale ty jejich žvásty už znám nazpaměť.

„Tak mám křičet nebo mluvit. Pamatuji si to, pane Kiplingu," dokončil jsem za něj mírně otrávenějším hlasem, než bylo třeba.

Aron se pouze zasmál a dal se do práce.

A few moment later

„Už hotovo?" Přiběhne za mnou Charlotte, která si mě hned starostlivě prohlédne.

„Jo. Dostal jsem pouze ortézu, ale pokud mi do ni někdo vrazí, může se téměř okamžitě zlomit i přes ortézu." Prohrábnu si levou dlaní vlasy a mírně se na Lottie usměji.

„No, asi oba víme, jak to skončí." Pohladí mě po líci a vtiskne mi pusu do vlasů.

„To už jsem jim rovnou mohl říct, ať mi dají sádru," odfrknu si a rozejdu se ven z nemocnice.

„Možná to všechno bude v pořádku, Boo." Dojde mě, přičemž mě pohladí po rameni.

„Lottie, sama víš, že těch šest mi nedá pokoj. A co taky otec, že? Nebýt já teď v nemocnici, nebýt tam tebe, jsem teď zmlácený u tebe v ošetřovně." Postavím se naproti ní u velkých skleněných dveří.

„Vím to, Louisi. Nemusíš mi to říkat, dochází mi to." Zamračí se na mě, načež si povzdechnu.

„Promiň, nechtěl jsem." Sklopím pohled, ale hned ji obejmu.

„Já vím, Loui. Já vím." Pohladí mě po zádech a odtáhne si mě na délku paží.

„Pojď, vezmu si na dnešek volno a vezmu tě na oběd, co říkáš?" Pozvedne pobaveně obočí a chytne mě za rukáv, přičemž mě začne táhnout ven.

„Lottie, zpomal!" vykřiknu na ni se smíchem a mám co dělat, abych nezakopl.

„No jo, už jsme skoro u auta." Směje se se mnou a vypadá to prostě jako nějaká rodinná idylka. Matka se synem.

„Kolik je vůbec hodin?" optám se ji, když už spolu sedíme v autě a snažíme se vydýchat ten smích.

„Za chvíli je jedenáct." Otočí se na mě a láskyplně se usměje.

„Máme ještě čtyři hodiny a pár minut," řeknu jak nějaký vědec, načež se opět začneme smát.

„Dobře, dojedeme ještě do školy, kde tě omluvím, vezmu si volno a pojedeme do centra na oběd," seznámí mě s našim plánem, který nejde odmítnout.