Bullying [Larry] ✔

Part 13

Louis

„Co teď? Nic." Pokrčil jsem lhostejně rameny a otočil se k odchodu, avšak by to nebyl Styles, kdyby mě nezastavil.

„Co chceš?" zamručím nespokojeně. Chci dojít ty dva paka a ne tady ztrácet čas s Haroldem.

„Jak co chceš? Ty mě tu jen tak políbíš a pak odejdeš? Co se to s tebou stalo?" Mračil se na mě. Stisk kolem mého zápěstí, které před tím chytl, zesílil. Znovu a opět. Budu tam mít modřinky.

„Nic se nestalo, Stylesi," zavrčím na něj a škubnu rukou, abych se vysvobodil, ale marně. Ten stisk má opravdu silný.

Už otevíral pusu, že něco řekne, ale já ho předběhl. „Pusť mi tu ruku a táhni domů." Zamračím se na něj, snažíc se svou ruku opět vysvobodit. Tak jako před tím, marný pokus.

Styles mou ruku pustil, načež jsem se já bez jediného pohledu do jeho očí rozešel směrem k továrně. Tam, kde mám už pár dní domov. Tam, kde jsem to já.

„Měj se, Stylesi." Mávl jsem na něj ještě, ale byl jsem k němu ještě zády. Nehodlal jsem se otočit.

No, ale všichni známe Stylese. Proto jsem vyděšeně vypískl, když chytl mou ruku, která mu mávala a otočil si mě čelem k sobě.

Zatajil se mi dech, když se jeho růžové a nadýchané rty opět ocitly na těch mých. Měl je tak jemné, že jsem si někdy myslel, že líbám hedvábí.

Ale dal mi jen dětskou, jen cudnou pusu. Nic víc. Jen se rty otřel o ty mé. Jen a pouze dětská pusa.

„Tak se měj, Tomlinsone." Vtiskl mi ještě jednu pusu, ale tentokrát na čelo. Byl to hřejivý pocit.

Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, už ode mě odcházel. Sledoval jsem jeho ladné pohyby, jak elegantně kráčí.

Zatřepal jsem hlavou a otočil se na druhou stranu. Tentokrát už nebyl nikdo, kdo by mě zastavil a tak jsem si palcem přejel přes ret a šel směr továrna. Nehodlal jsem nijak spěchat. Chtěl jsem si užít toho nočního Londýna.

In factory

Otevřel jsem jedny z kovových dveří, které vedly do jedné z místností, kde jsme většinu času trávili pospolu. Teď tu nikdo nebyl.

„Clarku!? Luku!?" zakřičím do továrny, ale všude je klid. Hrobové ticho.

„Je tu někdo!?" zakřičím znovu, když vyjdu z místnosti a začnu se pomalým tempem pohybovat po velkém prostranství, kde byl sklad továrny.

„Co tu řveš, kurva?" ozve se za mými zády hluboký hlas, který zní, že jeho majitel teď vstal.

Otočím se za oním hlasem, načež se mi zatají dech, když uvidím kluka s nádherně modrýma očima, které jsou světlé jako jasná obloha, vlasy byly blond a vypadaly jak od samotného anděla, rty měl užší, ale přesto dokonalé a srdíčkové a měl v nich černý kroužek. A to tělo? Vytesané bohy.

„Hledám Clarka s Lukem," odvětím mu a upřeně se dívám do těch krásných očí, které se vyrovnají i těm zeleným. Jsou nádherné.

„Ti tu nejsou." Pohodí vlasy dozadu a následně je i levou rukou projede. Můj ty Bože, jak se mu napnulo svalstvo? Tohle mi nemůže dělat.

„A kdo ty vůbec jsi?" Taktéž si mě zkoumavě projel. Bylo zajímavé cítit jeho pohled na svém těle.

„Louis." Pokrčím rameny a ještě jednou si ho prohlédnu. Černé skinny jeany, které jsou na kolenech potrhané. Vrchní část těla je zakryta šedivou mikinou, kde je na levé straně v místě srdce znak konopného listu.

„Tom." Natáhl ke mně ruku, kterou jsem bez uvážení přijal. Měl pevný stisk, kterému jsem se vyrovnat fakt nemohl.

„Jdeš k nám nebo půjdeš někam jinam?" optal se mě s úsměvem, načež mi dal na obdiv jeho krásně bílé zuby. Kdyby jsme byli ve filmu, hodil by prasátko.

„Kolik vás tam je?" zeptal jsem se zase já a potáhl si lem mikiny o kousek níž a narovnal si kapuci.

„Asi tak pět, ale tři z nich spí," odvětí mi a rukou mi pokyne, ať jdu za ním. Nejistě polknu, ale i tak se za ním vydám. 

Když vejdeme do další místnosti, která byla menší a vypadala jako bývala kancelář. Byla natřena na bílo, ale nyní je to šedivé a místy jsou na stěnách prasklinky nebo chybí omítka. Uprostřed zdi, která mi je naproti, je okno, které je otevřené na větračku. Na parapetu se vyjímá menší kaktus, nad čímž se uchechtnu. Dál tu je menší komoda, kde jsou pootevřené dva šuplíky. Vrchní a stření. Dolní je zřejmě zamčený a klíč má jeden z těchto ospalců, kteří leží na dekách nebo na karimatkách, či na někom. 

„Lehni si kam chceš." Pokynul mi rukou a sám se rozešel k jedné holčině, kterou objal kolem pasu a spokojeně zavřel oči. Takže zadanej, škoda.

Zatřepu nad sebou hlavou a rozejdu se do volného rohu místnosti, kde se zády opřu o stěnu a kolena si přitáhnu k tělu. Kapuci si přetáhnu přes hlavu a více se schoulím do sebe.

Myslel jsem si, že mou poslední myšlenkou bude Clark, Luke nebo Tom, ale pletl jsem se. Byl to kluk s mechovýma očima, které si vždy pohrávaly s mými oceány.

Morning

„Louisi?" Někdo s mým tělem zatřepe, až jsem donucen oči otevřít a tak se setkat s ledově modrou. Clark...

„No?" Protřu si oči a zívnu si. Docela mě bolí záda, ale to za chvíli přestane. Tedy, doufám.

„Vstávej." Chytne mě za dlaně, za které mě vytáhne nahoru, ale trochu silněji, tudíž narazím do jeho hrudi. Pevné hrudi. Bože, cítím se jak nějaká děvka.

„Proč?" Zatřepu hlavou a oddálím se od jeho těla. Porozhlédnu se po místnosti a zjistím, že zde nikdo a nic není. Ani ten kaktus.

„Přišli na to poldové. Musíme všichni zmizet." Chytne mě za ruku, proplete si se mnou prsty, což mě docela překvapí, a začne mě táhnout ven. Hned se vzpamatuji a dorovnám ho v kroku, ale ruku nepouštím.

„Za jak dlouho tady budou?" vyhrknu na něj spěšně, když už jsme skoro u východu. 

„Dělejte!" Uslyším křik z venku, když zrovna začneme otevírat dveře od továrny.

„Asi tak za pět minut." Stiskne mi silněji ruku, načež mu stisk opětuji. Pootočí se na mě a mírně se pousměje. 

„Kde mám já věci?" Otočil jsem se na něj a více se k němu natiskl. Ten pocit, být někomu takhle blízko je úžasný.

„S Lukem jsme ti je už vzali. Nemusíš se bát, Loui." Usměje se na mě a pustí mou ruku, ale hned si mě přitáhne k sobě, když mě obejme kolem boku.

„Děkuji." Políbím ho se zaculením na rameno a kráčí dál až k partě, která očividně patří Lukovi.