Bullying [Larry] ✔

Part 46

On a date, in restaurant

Louis

S nejistým úsměvem jsem seděl naproti Harrymu, který mi palcem přejížděl po kloubech a díval se mi do očí.

„Jsi roztomilý." Usmál se. Opět jsem se nechal okouzlit těmi ďolíčky. Tím kouzelným úsměvem, jiskřivýma očima.

Sklopil jsem pohled a nechal líčka, ať se barví dočervena. Neustále mě přiváděl do rozpaků, že to nebylo ani možný.

Slyšel jsem, že už se nadechoval, že řekne něco víc, ale to zrovna přicházela číšnice s naším objednaným jídlem.

„Ještě vám donesu to víno," usmála se na nás. Když jí to Harry odkýval, zmizela.

Opatrně pustil mou dlaň jako by byla z porcelánu. S úsměvem se mi stále díval do očí. Odrážel se v nich plamínek svíčky, která stála uprostřed kulatého stolu.

Opět se u nás objevila číšnice, která nám s úsměvem nalila do sklenic. Položila láhev a s popřáním dobré chuti odešla.

„Dobrou chuť," popřál jsem usmál se na něj. Oba jsme nastejno uchopily příbory, načež jsme se tiše zasmáli.

„Dobrou chuť," odvětil mi. Pustili jsme se v tichosti do našeho jídla, které nechalo mé chuťové pohárky explodovat.

Spokojeně jsem tiše zamručel, ale asi to bylo hlasitěji, než jsem si myslel. Z Harryho strany se totiž ozval tichý smích.

„Chutná?" optal se mě. Zvedl jsem k němu pohled a musel se opět usmát. Vypadal kouzelně. Nikdy nepochopím, že právě mně říká ty dva krásná slova, která nutí mé srdce šílet a tát.

„Moc," šeptl jsem. Měl jsem chuť ten stůl obejít a začít ho líbat na ty úžasné polštářky, které se nyní kroutí v tom nejkrásnějším úsměvu.

„Jsem rád. Mají tady úžasné jídlo," zasmál se tiše. Opět jsem přemýšlel, jak se mohlo stát, že právě s ním, s někým tak dokonalým, mám rande.

Jako souhlas jsem jen pokýval a opět se pustil do jídla. Následoval mě i Harry.

Jedli jsme v tichosti. Dívali jsme se jeden na druhého. Nebylo to však trapné, či napínavé ticho. Bylo to to spokojené ticho, kdy nejsou potřeba slova, ale jen pohledy a úsměvy.

After dinner

Ruku v ruce jsme vyšli z restaurace. Opět jsem měl ruměnec, který byl jak jinak, způsobený Harrym.

„Co říkáš na procházku?" Zastavil mě. Stoupl si přede mě a dlaně položil na mé boky, které začal hladit.

Já své ruce přemístil za jeho krk. Ignoroval jsem všechny procházející lidi, kteří nám darovali znechucené nebo nechápající pohledy. Vnímal jsem jenom toho, který stál s úsměvem přede mnou.

„Že přichází vhod." Pohladil jsem ho palcem po zátylku. S kývnutím se ke mně sklonil a daroval mi jemný polibek na rty.

Červeň se zase vrátila do mých tváří, načež se Harry začal tiše smát. Sklopil jsem pohled mezi naše těla.

„Jsi strašně rozkošný, když se červenáš. Vždy mám chuť tě na ty líčka políbit a dívat se, jak červenáš ještě víc," zavrněl a zvedl mou hlavu. Donutil mě se mu dívat do očí, ve kterých se tentokrát odrážela lampa.

„Harryyy," zaúpěl jsem. Nejraději bych ten pohled zase sklopil, ale stále mě držel a já se tak musel dívat do mechových očí.

Se smíchem mě opět políbil, ale tentokrát rty začal pohybovat. Bez jakéhokoli strachu jsem mu to začal vracet. Užíval jsem si tu blízkost jeho těla.

Za boky si mě k sobě tiskl a já si ho za zátylek přitahoval. Čas se zpomalil. Realita pro mě zůstala v zapomnění. Opět jen já a on.

Pomalu se ode mě odtáhl a políbil mě ještě na čelo. S nepatrným úsměvem jsem to vnímal jako v jiném světě. Všechny tyhle činy hladily mou duši, skládaly mé srdce.

„Tak pojď." Propletl si se mnou prsty. Postavil se vedle mě a rozešel se, mně neznámo kam.

„Kam to vůbec jdeme?" optal jsem se ho se zájmem v hlase. Jen se smíchem pokroutil hlavou a pustil mou ruku. Objal mě kolem pasu, přičemž dlaň zasunul do zadní kapsy jean.

„Harry," zakňučel jsem. Opět se zasmál a jemně mi stiskl zadeček.

„To už je překvapení." Stočil na mě pohled. Na rtech mu pohrával pobavený úsměv.

Chtěl jsem opět dotírat, ať mi to řekne, ale přerušil mě jeho mobil. Se zamračením ho vytáhl ze zadní kapsy a hovor přijal.

„No?" Zamračil se.

„Jak jako!?" vykřikl rozhořčeně. Silněji jsem se k němu natiskl, aby se uklidnil. S úsměvem se na mě podíval a vydechl všechen vzduch z plic.

„Máš půl hodiny. Více fakt ne," zavrčel.

„Ne, jen třicet minut." Nechápavě jsem se na něj díval. Co se děje?

„Třicet. Minut," zavěsil. Nasraně si odfrkl, ale hned se zase uklidnil. Silněji mi stiskl zadeček, až jsem se ošil.

„Co se stalo?" Podíval jsem se na něj ustaraně. S povzdechem pokroutil hlavou a políbil mě do vlasů.

„To teď neřeš." Usmál se. Odvrátil ode mě pohled, aby mohl dávat pozor na cestu.

S nepříjemným pocitem to raději nechám být. Pokud by chtěl, řekne mi to. Teď by nebylo dobré dráždit hada bosou nohou.

„Jak dlouho vlastně půjdeme?" optal jsem se ho opatrně. Úsměv mu mírně poklesl, ale byl tam.

„Půl hodiny," odvětil mi nervózně. Počkat, cože? O půl hodině se dohaduje a... Co chystá?

„Boo, nemáš chuť na zmrzlinu?" Zastavil se, čímž zastavil i mě. Postavil jsem se mu naproti a podíval se mu se stydlivým úsměvem do očí.

„Docela i jo," zasmál jsem se. Sehnul se a přivlastnil si opět mé rty, které pomalu líbal. Jsou lepší  než kde jaká sladkost.

Ruce jsem přemístil za jeho krk a stoupl si na špičky. Nad tím se musel zasmát, čímž přerušil náš polibek.

„Co?" zeptal jsem se podrážděně. Se smíchem si mě vyhodil do náruče, že mě donutil vyjeknout a omotat mu nohy kolem pasu.

„Je roztomilý, jak jsi oproti mně malinký," zasmál se opětovně. Začal jsem se vrtět, abych se vyprostil z jeho sevření, ale nějak se mi to nepovedlo.

Nezbylo mi tedy nic jiného, než jen nafouknout tváře a založit si ruce na hrudi. Když už si mě vyzvedl, tak ať si mě i drží.

„Nejsem malý," odfrkl jsem si a odvrátil od něj pohled. Tím jsem ho opět pobavil, když se zasmál.

„Jsi. A když se zlobíš, jsi malé, naštvané, roztomilé koťátko," uculil se. Políbil mě na špičku nosu a následně i na rty.

Mé tváře opět nabraly červený odstín. „Raději mě pusť, ať můžeme zajít na tu zmrzlinu."