Bullying [Larry] ✔

Part 35

Louis

Přes rameno jsem se podíval, jestli je to ten, kterého jsem myslel. Bylo by zajímavé potkat otce, který už je zřejmě v base. Pořád na to zapomínám.

Ale v klidu vydechnu zadržovaný vzduch. Není to nikdo, kdo by mě znal. Ani já jeho.

Odeberu se k pokladně, kde nákup rychle zaplatím. Bylo by určitě lepší, abych z tohohle pekla odešel, ale ještě tady pobudu. Navíc, ani ten pohled pokladní nebyl moc příjemný.

I s taškou jsem se odebral zpět na záchody, abych si mohl zamaskovat modřiny. Ale jak mám zamaskovat roztržený ret?

Tašku položím a dřepnu si k ní. Hned se jí začnu přehrabovat, abych našel lahvičku s make-upem. A přesně tu docela rychle najdu.

Postavím se a celým tělem se natočím k zrcadlu, ke kterému se ještě více nahnu.

Na prsty si nanesu trochu hmotnější tekutiny a začnu si překrývat všechny modřiny, které jdou vidět.

Asi po pěti minutách překrývání a dívání se, jestli není žádný flek a nejde nic vidět, jsem si spokojeně oddychl.

Tašku jsem sebral do rukou a rychlejším tempem jsem se dostal z obchodu na čerstvý, trochu chladnější vzduch, který se mými horními dýchacími cestami prohnal rychlostí světla.

Na těle mi okamžitě naskočila husí kůže. Teplota byla docela nízká, ale i tak příjemná.

Podívám se doleva a doprava a nijak neváhám, když opět uvidím černé vlasy a snědou pleť. To už snad nemůže myslet ani vážně.

Aniž bych přemýšlel, na kterou stranu je domov, jsem se rozešel, pochopitelně, na druhou stranu, než je jeho osoba. Opravdu nemusím skončit podruhé zmlácený.

Taška mi bouchala do stehna, sem tam jsem narazil do nějakého člověka, ale to mi bylo jedno. Pro mě bylo důležitější, abych se dostal co nejdál od Zayna.

Měl jsem i štěstí, protože tenhle směr byl i správný. Šel jsem pět minut a trasa byla stejná. Zayn za mnou naštěstí nešel a myslím, že se mě ani nevšiml.

Úlevně jsem vydechl a krok zpomalil. Dlaň jsem měl od držení tašky celou rudou a plast se mi zařezával do kůže.

At home

Položil jsem tašku na zem a po kapsách jsem začal hledat klíče. Jak to tak vypadá, zůstaly doma, kde si určitě užívají více zábavy, než já.

S pokroucením hlavy natáhnu ruku ke zvonku. Ani jsem nečekal, že by Stylesík tak rychle otevřel. A ovšem jen v boxerkách.

Když mi otevíral, měl mírný úsměv na rtech, ale když mi sjel očima na ret, úsměv nahradilo silné zamračení.

Do ruky jsem opět vzal tašku a vstoupil do bytu. Hned, co se za mnou zavřely dveře, taška skončila na zemi a já přitisknutý na zdi. 

Do jedné ruky chytl mé zápěstí, které mi zvedl nad úroveň hlavy a přitiskl více na zeď. Koleno mi dal mezi nohy, ať  se možnost útěku ještě zmenší.

„Jak se ti to stalo?" Přejel mi volnou rukou pod ránou. Díval se mi zpříma do očí, jako by v nich hledal odpověď.

„Když jsem šel domů, nechtěně jsem vrazil do jednoho chlápka, který mi potom dal pěstí." Díval jsem se mu s menší nervozitou do očí.

Nijak mi na to neodpověděl. Jen mi začal těkat pohledem po obličeji.

„Proč mi lžeš?" zavrčel trochu smutně, ale spíše naštvaně. To jsem si snad tak blbě nanesl make-up? Nebo mi ho smyl pot ze stresu?

„Nelžu," zalžu a doufám, že mi to tentokrát sní i s navijákem. Byl se Zaynem v jedné partě, kdo ví, jak by to skončilo.

„Ne?" Pozvedl obočí. Prsty zatlačil na místo, kde je monokl a mně nezbylo nic jiného, než jen mírně zkřivit bolestně tvář.

„Louisi, jen jedna pěst to nebyla," zavrčel na mě opětovně. Omlouvám se ti, Harry, ale nevěřil by si mi to. Aspoň myslím.

„Harry, já, promiň." Sklopím hlavu. Pustil mi zápěstí a tak jsem je nechal volně podél těla. 

Dva prsty mi sevřely bradu a já byl donucen se mu dívat do očí. Skenovaly mou tvář. Jako by to byl poklad, ale zároveň i odpad. Jako by to byla cennost, ale zároveň i cetka.

„Louisi, po-," nedopověděl to. Ne, když jsem mu do toho skočil já.

„Nechci tě do toho zatáhnout." Odvrátil jsem od něj zrak. Nedokázal jsem se dívat do těch očí. Nevím, jak to mezi sebou vůbec měli.

„Louisi," zavrčel na mě. Fajn, teď už moc láskyplně nevypadal a já z něj začínal mít strach.

„Nechci, aby tě to nějak ranilo," povzdechl jsem si. Pořád mě držel přišpendleného na stěně a já neměl možnost úniku.

„Dělej." Chytil mě za boky a natiskl si mě tentokrát na své tělo. To teplo jeho těla. Jak klidně mu bilo srdce, ale zároveň bilo tak velkou rychlostí. Všechny tyhle faktory mě uklidňovaly.

„Zayn," vydechl jsem. Jako by mi z ramen padly břemena a ze srdce balvan. I když to bylo málo, co jsem zase zažil, i tak se ta tíha vytvořila.

„Počkej, cože?" Objal mě silněji kolem pasu. Hlavu zabořil do mých vlasů. Já mu ruce omotal kolem krku, ale musel jsem tiše syknout, když mě zabolela větší modřina na břiše.

„Nepůjdeme si sednout? Nebo aspoň bych mohl vyložit nákup," zakňučel jsem. Byl to tak zvláštní pocit, mít někoho u sebe.

Celý život jsem měl u sebe jen Zayna a i ten mě zradil. Otec, matka, přátelé, nikdo. Nikdo, kdo by mě podporoval a dával mi potřebnou důvěru.

„Nákup ještě chvíli počká. Ty modřiny chtějí namazat a případně ten ret trochu vydezinfikovat, aby si nechytl nějakou infekci." Políbil mě do vlasů. A já jen ztratil dech. Tohle od něj někdy slyšet? Nečekal bych to. Nikdy.

„Nikdy bych neřekl, že tahle slova někdy vyslovíš. Ještě k tomu mně," zasmál jsem se, ale hned jsem byl umlčen jeho rty.

Tenhle způsob si vždy nechám líbit. Jen by teď nemusel být kousavý, jak je u něj zvykem.

Musel jsem syknout, když právě skousl. Po jazyku se nám rozlila pachuť krve. 

„V pořádku?" optal se starostlivě, když si o mé čelo opřel to své. Hladil mě po zádech, tiskl na sebe a já jen poslouchal to klidně bijící srdce.

„Jo, v pořádku." Usmál jsem se na něj. Dlaň jsem položil na jeho levou tvář, kterou jsem začal palcem hladit.

Musel jsem překvapeně vyjeknout, když si mě vyhodil do náruče. Automaticky jsem mu omotal nohy kolem pasu a ruce kolem krku.

„Jdeme ti to ošetřit," zašeptal mi do rtů, které mi začal něžně oždibovat. Zčervenal jsem a v hlavě si pokládal otázku: Kdy se z tyrana stal milovník?