Bullying [Larry] ✔

Part 18

In hospital

Louis

„Louisi." Zasmála se Eliz, když mě viděla vejít prosklenými dveřmi do nemocnice. Mé kroky právě směřovaly k ní. Jakožto recepční.

„Ahoj, Eliz." Usmál jsem se na ni a nechal se od ní obejmout, když rychle oběhla pultík. Jednou rukou jsem ji objal kolem ramen a políbil ji do vlasů.

„Kde máš Lottie?" Koukla za mě a uviděla Harolda, jak postává opodál a jen vše skenuje pohledem. Nedivím se, že nijak nemluví. Však to já jsem končil vždy v nemocnici.

„Dneska tu není." Pokrčil jsem rameny a kývl na ni. Pozvedla tázavě obočí. Zřejmě chtěla vysvětlení, které ji nyní nedám, i kdyby se soudila.

Rukou jsem pokynul Haroldovi, aby šel k nám blíž. Zamračil se na mě, ale nijak neprotestoval a rozešel se ke mně. Pár dlouhými kroky k nám došel a stoupl si opodál.

„Počkej, Lou." Zamračila se na něj. Věděla, kdo to je, protože jsem o něm nejednou mluvil, když jsem musel ležet na posteli. Vždy mi dokázala zlepšit den.

„Ano, Eliz, je to on. Ale dneska nic neudělal." Pousmál jsem se na ni. S povzdechem se na mě podívala. 

„Nejprve řekni, proč tu jste a já vás tam zavedu, i když už to tady znáš." Zamračila se na Harolda, který si jen odfrkl. A co čekal? Že na něj budou milí?

„Asi nejprve za lékařem a pak se uvidí. Mám něco se zápěstí." Pozvedl jsem zraněnou ruku a odhrnul si mikinu. Hned se před námi objevilo oteklé a fialové zápěstí, které bolestně pulzovalo. Kdo ví, co s tím mám.

„Dneska má službu Denis, takže tě vezme hned." Zasmála se a já s ní. Jen Harold mlčel celou dobu. Jen až teď promluvil.

„Mám jít s tebou nebo," nechal otevřenou větu, která se dá lehce pochopit. To je snad poprvé, co mi dává na výběr. Normálně by se neptal. Nestalo se mu něco?

„Nechám to na tobě," odvětil jsem mu rychle s pohledem upřeným do jeho očí. Opravdu se blyštily jak smaragdy. Byly nádherné a kouzelné. Jen škoda, že tam chyběla ona pomyslná jiskra.

Nijak slovně neodpověděl, pouze kývl na souhlas. Nechápal jsem, co se mu stalo. Neuráží mě, nemlátí mě a ještě k tomu mě odvezl do nemocnice. Vážně se mu nic nestalo?

„Tak pojď." Pousmála se na mě blondýnka, která si upravila svůj drdůlek a začala mě táhnout dopředu za zdravou ruku.

„No jo." Zasmál jsem se upřímně. Na to, že jí bylo dvacet dva, tak se chovala jako patnáctiletá puberťačka. Ale tohle jsem na ní obdivoval. Sledovala tolik lidí, kteří umírají, ale pořád se usmívá a vidí vše růžově.

Styles to všechno ignoroval a raději byl na mobilu, na který se mračil. Zřejmě bych se od něj měl raději držet dál. Aspoň prozatím.

„Tak povídej. Jak se ti to stalo?" vyzvídala menší blondýnka, která mě stále táhla chodbou a kličkovala mezi návštěvníky nebo pacienty, kteří ji raději uhýbali z cesty. Já bych raději zmizel, než ji jen uhnout. I když ji uhnete, je schopná do vás vrazit a udělat z vás pomyslnou kuželku.

Tuhle otázku jsem měl od ní očekávat, ale když vypadla z jejich narůžovělých rtů, nedokázal jsem ze sebe vyloudit ani jedno blbé slovíčko.

Dokonce i Harold zpozorněl, když se tato otázka ozvala. Odtrhl zrak od svého mobilu a nasměroval ho na mě. Cítil jsem v zádech jeho bodavý pohled, který mi dělal díru skrze mé tělíčko.