Bullying [Larry] ✔

Part 51

Second day in hospital

Louis

Jsem tu teprve druhý den a už chci domů. Jsem v nějaké nemocnici, kde nikoho neznám!

Možná přeháním, ale tahle nemocnice je zlo. I peklo je po tomhle relaxační místo.

Sestřičky tady nemají žádné slitování a doktoři? Ti hlavně ignorují. Jako byste byli jen otravný hmyz.

„Dobré ráno, pane Tomlinsone," pozdravil mě a  usmál se zdravotní bratr. Kde je ta blonďatá pijavice? Ne, že bych si stěžoval, protože špatně nevypadal, ale jeho jsem tady ještě neviděl.

„Dobré," odvětil jsem mu. I když dobré vůbec nebylo. Mé srdce zelo prázdnotou a dech byl vypálený tou hnusnou dezinfekcí.

„Mám pro vás dobrou zprávu, i když já bych vám to sdělovat neměl, jelikož nejsem doktor," zasmál se, i když jsem nevěděl, co je na tom vtipného. Avšak mou pozornost to upoutalo.

„Nebudete tady dva týdny, ale pouze týden." Položil mou snídani na stolek. Úsměv se mi rozlil po rtech. Aspoň to ráno přináší dobré zprávy.

„Venku už máte návštěvu," oznámil mi a opět se usmál. On snad bere nějaké drogy, jak se furt směje. Nejede od třeba na heráku? Perníku? Bůh ví čem?

„Dobře, tak ji sem můžete pustit," opáčil jsem mu s domněním, že je to Niall. Za ty měsíce jsme se hodně sblížili. Hlavně v době, co mi Harold ublížil.

„Dobře, ale ještě vám budu muset vše změřit." Znovu se usmál, když šel ke dveřím. Vážně, lidi. Na čem on jede? Takhle usměvavého člověka jsem viděl jen tehdy, když byl Niall najedený, vyspaný a Liamem uspokojen.

„V pořádku." Vrátil jsem mu úsměv, ale ne tak oslňující. Vážně jsem neměl náladu se smát, když jsem zrovna tady.

Otevřel dveře, za kterými následně na malou chvíli i zmizel. Uslyšel jsem jeho tlumený hlas, jak zve mého návštěvníka dovnitř.

„Teď se, prosím, pohodlně usaďte," vyzval mě, když došel k mé posteli a v ruce už držel fonendoskop. Jenže já se na nic nezmohl.

Díval jsem se na zelenookého bruneta, který měl kruhy pod očima, jež je měl rudé, jako by si před chvíli dal jointa. Byl celý ztrhaný, že si člověk říkal, jestli náhodou neusne.

V rukou svíral snad až devět modrých růží. Na rtech měl nejistý úsměv, když se mi díval do očí. Byl si tak nejistý a mé srdce vynechalo několik úderů.

Jako bych to dělal pořád, posadil jsem se a nechal se vyšetřovat. Ale pořád jsem se díval do těch mechů, kolem kterých byla rudá mračna, jež by tam neměly být.

„Zhluboka dýchejte," ozval se po chvíli zdravotní bratr. Dýchal jsem vůbec? Asi ne. Možná. Pane bože, já nevím!

Tak, jak mě poprosil, začal jsem zhluboka dýchat. Avšak jsem se stále díval do těch dvou očí, které se plnily slzami. Proč? Neplakej, Harry.

„Teď vám změřím tlak," oznámil mi. Ani jsem si nevšiml, že si sundal fonendoskop a hodnoty zapsal.

Ale být ním, tlak mi teď neměřím, protože bude hodně, ale hodně velký. Moc bych té hodnotě potom nevěřil.

Ucítil jsem, jak se mi kolem paže začala svírat ta nepříjemná věc, ale já ji ignoroval. Jen jsem se díval na Harryho, jak mu stekla slza po tváři.

„Dobře. Vše mám změřeno. Nechám vás teď tady a přeji dobrou chuť." Ale, než jsem stihl zaregistrovat, byl pryč.

Nijak jsem neváhal. Stačil jen ten pohled, jen ta řeč těla, ta slza, a já už to nevydržel. Má stránka, která ho stále miluje přerostla a vyhrála.

Vystřelil jsem z postele a vrhl se mu kolem krku. Nehleděl jsem na to, že v ruce měl růže, já chtěl být v jeho objetí a cítit se v bezpečí.

Úplně strnul, že mi ani objetí neopětoval, ale když jsem mu hlavu zabořil do krku, vzpamatoval se. Růže položil na stolek, vedle snídaně, a paže ovinul kolem mého pasu.

Cítil jsem se, že zase někde patřím. Že jsem tam, kde mám být. V Harryho objetí. A přesně tohle uvědomění mi vytvořilo úsměv na rtech.

Do chvíle jsem cítil Harryho slzy, jak mi dopadají na vlasy. Jak jeho vzlyky tlumí vlasy, do kterých je zabořený. Ne, nesmíš plakat, Harry.

Celý se třásl. Klepal se. Vzlyky z něj vycházely. Jeden za druhým. Nekrotil je. A já ostatně ani nechtěl, aby je tlumil.

I přes všechen strach a křik, který mi jasně říkal, ať to nedělám, jestli jsem se zbláznil. Ale i tak jsem se trochu nahnul a otřel jsem se rty o jeho krk.

Celý se zachvěl. Jednu ruku měl umístěnou mezi mými lopatkami a druhá paže byla kolem pasu. Tiskl si mě k sobě blíž, ale nijak mi to nevadilo, i když přes ten hlas v hlavě jsem byl už hluchý.

„Mrzí mě to. Tak moc. Nejde to odpustit, vím. Nesnášíš mě za to a já to chápu. Sám sebe za to nesnáším," vydechl snad na jeden nádech. Nijak jsem mu na to neodpověděl. Jen jsem poslouchal, co vše má ještě na srdci.

Vnímal jsem ten hrudník, jak se nepravidelně zvedá. To teplo, které z něj vycházelo. Nechtěl jsem se toho vzdát.

„Vím, že jsem to posral na plné čáře. Ještě si mi nesl růže a já kokot šukal někoho jiného. A abych to ještě dovršil, tak jsem tě uhodil. Většího čůráka jsem ještě nezažil a ani nepotkal. Nechápu, jak mě tady teď můžeš objímat," vzlykl a ucítil, jak se celý napnul. Ale pořád jsem mlčel. Nechal ho.

Začal mi přejíždět po zádech. Palcem mě hladil po boku a nasával mou vůni. Tak stejně jako já tu jeho. Chyběla mi.

„Teď mi to neodpustíš. Nebudeš věřit mým slovům, ale i tak se o to budu snažit. Nechci, abys mě viděl jako někoho, u koho platí udělá to jednou, udělá to zas. Ne. Ponaučil jsem se. Sám sebe ztrestal. Ale nejhorší bylo, když jsem tě viděl v kaluži krve, se žiletkou v dlani, s dopisem na stehnech a tebe skoro mrtvého," zalykal se. Dusil se vzlyky, které vydával mezi jednotlivými slovy. Znělo to tak opravdově, až jsem začal litovat svého činu.

„Promiň mi to. Aspoň mi to odpusť. Nemusíš hned jít se mnou domů. Říkat mi, jak moc mě miluješ. Jen mi, prosím, odpusť a dej mi šanci si znovu získat tvé srdce, které jsem zlomil na biliardu kousků," mumlal mi do vlasů. A ve mně teď řvaly dva pocity. Avšak, jeden byl silnější, hlučnější.

Odtáhl jsem se od něj, abych se mohl podívat do očí, ze kterých vytékaly slzy. Pomalu stékaly po jeho tvářích, jež byly mokré a slané.

„Je jen na tobě, jak s tímhle vším naložíš."