Bullying [Larry] ✔

Part 52

Louis

Nechápavě se na mě podíval. Neměl tušení, co tím myslím. Ale i tak mi to odkýval, jako by to byla normální věc.

Využil toho, že jsem stále v jeho blízkosti a znovu mě pevně objal. Zabořil nos do mých vlasů, kde nasával mou vůni. Ale spíše to byl pach, protože ty vlasy byly stále zpocené a špinavé. Nějak jsem včera nevědomky usnul a probudil se až dneska ráno.

Chtěl jsem vnímat tu jeho blízkost. Nechtěl jsem vnímat tu bolest, která proplouvala mým zápěstím.

Ale taky jsem nemohl ignorovat psychickou bolest, která mi bodala v hrudníku. Jak napadá mé rozpadlé srdce, jak hryzá mou mysl.

Do očí se mi nahrnou slzy. Snažím se zadržet vzlyk, ale díky tomu se začnu třást. Snažím se potlačit vše, ale nedaří se mi to.

„Loui?" Odtáhne si mě od těla a podívá se mi do očí, které mám zavřené. Přehrával jsem si ty situace, obě.

„Ne, neplakej," zakňučel. Ale já protestoval. Nechtěl jsem ty oči otevřít. Jen jsem nechával bolest, až se rozšiřuje.

Na mých tvářích spočinuly jeho dlaně. Palci mi začal stírat slzy, které se nechtěly zastavit.

„Co se-," chtěl se zeptat, ale já ho přerušil.

„Proč si to tehdy udělal? Co tě k tomu dohnalo? Já ti nestačil?" Otevřel jsem oči. Bolest se rozšířila. Srdce, které už nebylo, napadala ona bolest. Napadala ho, probodávala ho, ničila ho. Tak, aby přestalo existovat.

„Stačil, Boo. Já, ah, prostě," hledal slova, která nemohl nelézt. Pořád se zasekával. 

„Nechtěl jsem!" vykřikl najednou. Vystrašil mě, až jsem z něj málem spadl. Kdyby mě však včas nezachytil, na té zemi bych i skončil.

Celý se vyklepaný jsem se na něj zarudlýma očima díval. Vypustil všechen vzduch z plic a jednou rukou si promnul kořen nosu.

„Promiň. Nechtěl jsem tě vyděsit," povzdechl si. Mírně jsem se na něj na uklidnění usmál a raději, abych pro příště nespadl, jsem mu dal ruce za krk.

 „Byl to prostě zkrat. Mohl bych se vymlouvat na alkohol, který mi i v tak brzkou dobu koloval krví, ale neudělám to. Nechci se na tohle vymlouvat," vydechl a pokroutil hlavou. Se zájmem jsem ho pozoroval. A taky se zarudlýma očima.

„Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že bych tě někdy podvedl. Mrzí mě, že se to nakonec stalo. Nikdy jsem to v plánu neměl. Aspoň tohle mi věř," zašeptal ke konci, načež sklopil pohled. Všiml jsem si slzy, která se dostala z jeho oka a líně sjíždí po líci. 

Setřel jsem mu ji a dlaň přitiskl k jeho tváři. Se smutným úsměvem na ni položil svou dlaň a více se k ní přitulil.

Hrudník se mu rychle zvedá. Snaží se zadržet slzy a vzlyky, které se i tak derou na povrch. Nedokáže je zastavit. Ne tak, jak by si přál.

„Zhluboka dýchej. Ať tě tady nebudou muset oživovat." Usmál jsem se na něj. Tiše a trhaně se zasmál. Aspoň něco, když už tady vládne tak pochmurná atmosféra.

Dívali jsme se navzájem do očí. Musel jsem se usmívat, když jsem si všiml, že mu zrak sjíždí i na mé rty.

Když mi na ně sjel už tak po patnácté, pokroutil jsem hlavou. Je takhle i roztomilý. To, jak si je teď vším tak nejistý.

„Tak už mě polib," vydechl jsem polo šeptem. Možná dělám chybu, které budu opět litovat, ale taky chci cítit jeho hedvábné polštářky, aby byly na mých. Aby mě znovu líbaly a dodávaly ten úžasný pocit.

Pomalu se ke mně začínal nahýbat, cítil jsem, jak se dechy mísily. Jak se už lehce otírá rty o mé, ale samozřejmě, že se něco muselo posrat.

Do místnosti se vřítil Ir, kterého bych teď nejraději zabil. Harry se ode mě rychle odtáhl a vyděšeně se podíval na Nialla, jenž měl na rtech úšklebek. Asi mu ho za chvíli vymažu.

„Nějak si mě předběhl, Harry," řekl mu s úšklebkem a posadil se na postel. S povzdechem jsem se zvedl z Harryho, který posmutněl.

„Loui, snídaně," upozornil mě na to Harry. Na jídlo jsem neměl sebemenší chuť. Tak jako včera, tak jako už několik měsíců.

„Nemám hlad." Pokrčil jsem rameny, načež jsem se usmál a sám si sedl do postele do tureckého sedu. Těkal jsem mezi těma dvěma pohledem. Oba se mračili. Tmavé mráčky, které nechtěly pustit sluníčko na svět.

„Přestaňte se oba mračit. Ani jednomu to nesluší," zamručel jsem nespokojeně. Ale ani tak s tím nepřestali.

Niall už se nadechoval, že mě seřve. Ten jeho výraz, kdy mě chce kárat jako malé děcko poznám. Vždy mu na krku vystoupne žíla, zúží oči a více našpulí rty. 

Jenže ho předehnal Harry: „Louisi, jsi celý vyhublý. Každý, kdo by tě viděl, tak by si říkal, zda tě neodnese vítr. Jako by se ti vrátili problémy s jídlem. Musel si hodně zhubnout. Deset kilo?" 

Nervózně jsem se poškrábal po zátylku. Daleko od pravdy nebyl. „No, skoro. Dvanáct."

„Nialle, sem," nakázal mu a ukázal na své místo, ze kterého vstal. Niall bez řečí taky vstal, načež si sedl na nepohodlnou židli.

Nechápavě jsem se na něj díval, co má jako v plánu. Sedl si naproti mně a natáhl se pro mou snídani.

„Možná nemáš hlad a nemáš ani chuť k jídlu, ale jíst budeš. Musíš zase nabrat sílu." Položil si tác do klína. Podíval se mi s úsměvem do očí. Stále jsme je měli zarudlé a tváře stále slané od slz.

„Harry má pravdu, Louisi," přitakal mu Niall. Oni se proti mně spikli! Tss, to není fér. Kde já mám taky nějakou podporu?

„A to mě chceš krmit?" Ušklíbl jsem se. Oba dva se začali smát. Co jsem zase tak moc vtipného řekl?

„Pokud chceš,"zavrněl a mrkl na mě. Se smíchem jsem pokroutil hlavou, ale i tak mu kývl.

„Tak se do toho pusť," zasmál jsem se a lépe se uvelebil. Niall měl spokojený úsměv a Harry byl stále tak nejistý.

„Co se vůbec stalo před tím, než jsem přišel?" Usadil se lépe na židli. Na prsa si založil ruce a s úšklebkem pozoroval to, jak se začínám mračit. To stejné i Harry, když ho začal pohledem zabíjet.

„To až tak?" vyprskl, když se začal smát. Nebyl jsem daleko od toho, abych vstal a nezačal ho tady dusit.

„Horane, já přísahám na tvůj sex s Paynem, že ještě chvíli a já tě i tady v nemocnici zabiju," zavrčím. To už se rozesmál i Harry, který držel borůvku mezi palcem a ukazováčkem.

„Náš sex z toho vynechej! Ale tak to už muselo být vážné." Vybuchl v záchvat smíchu, až málem spadl ze židle.

Odfrkl jsem si a stočil pohled na zelenookého brunetka, který se na mě usmíval. Přiblížil ke mně borůvku a já s úsměvem otevřel ústa.

Vyplázl jsem na něj s mrknutím jazyk, na který mi ono ovoce podal. Jazyk jsem vrátil zpět do pusy a borůvku skousl.

Musel jsem se zašklebit, protože nebyla vůbec, ale vůbec sladká. Byla kyselá. Možná více jak citron.

„Ta musela být lepší jak Harryho sperma."