Bullying [Larry] ✔

Part 21

At midnight

Louis

Každý určitě očekává, že po vyslovení mého požadavku to splnil. Ale tak to nebylo. Nesplnil to. Jen se odtáhl a začal ignorovat. Asi bych mohl být rád, že mě například nezmlátil. Ale i tak mě to mrzí. Nemělo by...

„Tomlinsone, co tu děláš?" Vešel do ložnice Styles, který byl značně unavený. Měl až krvavé kruhy pod očima. Bál jsem se o něj.

„Přemýšlím. Jestli chceš, tak si lehni. Je to přeci jen tvá postel." Pokrčil jsem rameny a podíval se z okna ven.

Ulice byly zahaleny tmou stejně jako byla má mysl zahalena temnotou. Myslí mi proudilo mnoho černých, temných, až sebevražedných myšlenek. Mám strach.

Ale i v tmavých ulicích byly kousky světla. Měly lampy, které je osvětlovaly a dávaly lidem jakousi formu bezpečí. Dávaly něco, co se mně už nenaskytne. Nebo snad ano? Docela o tom pochybuji.

Ty světla představovaly naději pro lidi, kteří se v těchto hodinách rozhodli vyjít z bezpečí svého domova. Neměli to dělat. Tam venku, tady, číhá příliš mnoho nebezpečí. Tolik nebezpečí, že si to nikdo nedokáže představit. Tolik toho tam venku je, až je to nemožné.

„Dobrou," ozvalo se za mnou. Leknutím jsem s sebou trhl a otočil se na Stylese, který se právě přikrýval a ulehal zády ke mně.

„Dobrou," odvětil jsem mu a podíval se opět na ulici. No, spíše jsem se díval do prázdna, i když to vypadalo, že jsem se díval na liduprázdnou ulici, kde se jednou za čas mihne jeden človíček.

Proč mám před očima jeho oči? Ty smaragdy, které se dívaly do těch mých oceánů. Byly kouzelné, ale ta jiskra tam chyběla. Chyběl v nich život. Takový, který postrádám i já. To štěstí ze života, ta láska. Jediné, co jsem u něj zažil byla nenávist.

„Jdeš spát?" opět se za mnou ozvalo a já sebou opět trhl. Musí to pořád dělat? Musí mě pořád lekat?

„Ještě ne." Otočil jsem se na něj. Jeho oči v noci svítily. Zářily jako hvězdy na samotné obloze, když není ani jeden mráček. Byly nádherné.

„Měl bys," odvětil mi hrubějším hlasem, než jsem u něj znal. Byl dokonalý a hladil vaše bubínky, pro které to byla slast. 

„Jen spi." Pousmál jsem se na něj, i když to v tom šeru nešlo vidět. Byl jsem rád, že mě tady nechává.

Žádná odpověď mi už nepřišla. Jen tiché oddechování, které značilo, že pomalu usíná.

Ulice neustále byla prázdná, ani auto zde neprojelo. Byla stejně prázdná jako mé srdce, které mělo červí díru.

Pomalu jsem se zvedl a rozešel se k posteli, odkud jsem si vzal deku, která byla bokem.

Společně i s dekou, ale bez polštáře, jsem se rozešel do jeho obýváku, kde jsem měl v plánu si lehnout na pohovku.

Deku jsem si roztáhl na pohovku, na kterou jsem si vzápětí lehl a deku si přitáhl až ke krku. Zápěstí jsem si položil na svůj bok a zavřel oči. Vůbec jsem nevěděl, co mi dnešní den přichystal a co všechno se stane.

At morning

Kolem mých ramen se omotaly něčí ruce, což mě dokonale probudilo, ale oči jsem nechával zavřené. Absolutně jsem nechápal, co to dělá a hlavně, proč to dělá.

Pomalými kroky mě nesl zřejmě do ložnice. Nevěděl jsem kolik je, ale jediné, co jsem tak věděl je, že je neděle ráno. 

Mé tělo bylo položeno do měkkých peřin, které byly ještě z menší části zahřáty a odháněly mé bubáky někam do země jednorožců. 

Myslel jsem, že Styles hned odejde, ale opak se stal pravdou. Kolem mého pasu se totiž omotala jeho dlaň, díky které si mě přisunul blíže a natiskl si mě na své tělo. 

Nevím proč, ale mým tělem se roznesl příjemný pocit. Srdce začalo tlouct, že jsem měl pocit, že mi vyskočí z hrudi a bude tady tančit ruský taneček. Měl jsem pocit, že když odejde, mé srdce zčerná a rozpadne se na miliardy kousíčků, které se budou rozpadat dál, dokud z něj nezbudou jen samostatné atomy, které budou plout chladným větrem. 

Pomalu otevřu oči se zjištěním, že tohle opravdu není sen a já opravdu ležím vedle Stylese, který mě bezdůvodně přenesl z obýváku do jeho ložnice, kde se ke mně ještě přitulil. Ale stěžovat si nemohu.

Má mysl a hlavně mé oči byly nyní zaměstnány stvořením, které bylo vytesáno samotným Poseidonem, Hádem i Diem. Bylo dokonalé a nemělo ani jedinou chybičku. Jako byste se dívali na nekonečné zatmění Měsíce, které bere dech snad každému. Je to něco nádherného a božského, že si většina i myslí, že on je živoucí důkaz andělů. Padlých andělů, kteří byli sesláni dolů, aby opět nastolili klid a mír v životech lidí.

„Co se na mě tak díváš?" Otevře své oči, které se okamžitě zahledí do těch mých. Měl je krásně zelené a nikdy to nepřestanu říkat. I kdyby mě měli kvůli tomu zabít. Musely zaujmout každého, na koho se jen podívaly. Nebyly jen čistě zelené. Měly tam i náznak šedi, který tomu všemu dával jistý efekt, který jen donutil vaší mysl přemýšlet nad tím, jestli není on sám Bůh.

„P-promiň." Odvrátil jsem od něj pohled a raději se zaměřil na strop, do kterého jsem jen tupě zíral. Proč má oči jako anděl, i když je v nich skryt ďábel?

„Pokud chceš, ještě spi." Podepřel si rukou hlavu a loket zarýval do měkké matrace, která se pod tlakem jeho těla prohýbala. Oprava. Pod tím dokonalým tělem. 

„Asi půjdu připravit snídani," vychrlil jsem ze sebe rychle, než stihl říci něco on. Mé srdce pomalu a jistě vyskakovalo z hrudi, průdušnice hořela, díky tomu horkému vzduchu, který mi proudil do plic. 

„Myslíš, že to zvládneš?" zasměje se, když se zrovna jednou rukou opřu o mramor linky. Vím, že to jen tak nezvládnu, ale musel jsem něco říct. Zbláznil bych se.

„Spíš ne." Povzdechnu si a podívám se do dvou smaragdů, které se blyští výsměchem. Proč se nikdy neblyštily radostí? Láskou? Proč se vždy blyštily hněvem? Nenávistí?

„Běž si sednout." Pokroutil nevěřícně hlavou a rozešel se ke mně. Lehkým tlakem mě posunul dál od linky, ke které si nyní stoupl on a začal vytahovat všechny pomůcky, společně s ingrediencemi.

Dělal, jako bych tu vůbec nebyl. Dělal, jako bych vůbec neexistoval. Jako by mě nikdy nepotkal a nebyl jsem jeho starost. Jako bych byl pouze jeho jeden noční sen. V jeho případě ta nejhorší noční můra.