Bullying [Larry] ✔

Part 47

Louis

I se zmrzlinou v ruce jsme došli k nejbližší lavičce, která byla u stánku. Měli jsme úsměvy na tváři, nemohl jsem byl šťastnější.

Už jsem si chtěl sednou, ale nějak mi to nebylo umožněno. Harry si mě totiž strhl k sobě. Málem se na něm ocitla i ta zmrzlina.

Podle potřeby si mě uvelebil na klíně a dál si spokojeně lízal zmrzlinu. Nevěřícně jsem se na něj díval, jestli si dělá srandu. Nedělal.

Pokroutil jsem hlavou, ale i tak jsem se dále věnoval své zmrzlině. Cítil jsem na sobě ten pohled, který mě se zájmem pozoruje.

Odvrátil jsem pohled od okolí a podíval se do těch jeho. Nechápavě jsem zvedl obočí.

„Co se na mě tak díváš?" zamračil jsem se. Pokroutil hlavou a potichu se zasmál. Co zas je?

Naklonil se k mému uchu, ale dával pozor na zmrzliny. „Jen jsi strašně šukatelný, jak lížeš tu zmrzlinu," zavrněl mi do ucha.

Mé tváře nabraly červenou  barvu ze studu. Stydlivě jsem sklopil pohled, který jsem zároveň přesunul i na zmrzlinu v mé dlani. Vidíš, zmrzlino, co děláš?

„Pane bože, Louisi, přestaň být tak submisivní a rozkošný. Nedá se to vydržet," vrněl dál. Začínal jsem cítit tu bouli, co se rýsuje pode mnou. S takovou můžeme naše rande ukončit.

Vyděšeně jsem zvedl pohled. Zmrzlina už nám tekla po prstech a chtěla už spadnout na naše oblečení. I přes riziko, že si mě vezme na ulici, jsem ruku zvedl, zmrzlinu si dal do druhé dlaně a prsty si začal olizovat.

Opět ten pohled. Díval se na mě jako hladová šelma, která není od své kořisti daleko. 

Svůj pohled jsem měl raději na vlastním těle. Kdybych ten pohled zvedl, dopadlo by to špatně.

„Počkej si na doma," zamručí. Vylekaně sebou trhnu, načež jsem se zadečkem otřel o jeho erekci, která během té chvíle ještě vzrostla.

Tiše zavzdychal a napnul snad všechny svaly. Svou zmrzlinu hodil do koše, který měl naštěstí hned vedle.

Ubrouskem, který dali k té zmrzlině, si utřel prsty a pak onen papír následoval zmrzlinu. Své dlaně přemístil na můj zadeček, který promnul.

„Harry, přestaň," zakňučel jsem. Vážně nechci naše rande ukončit tím, že mě ojede na ulici.

Zmoženě zakňučí, ale přestane mačkat můj zadek, na kterém má pouze své ruce.

„Nechceš opět pokračovat v naší procházce? Ze zmrzlin už stejně nic nemáme," pokrčil jsem rameny. Díval jsem se do jeho očí a přemýšlel i nad tím, že tu zmrzlinu opravdu vyhodím taky.

„Ještě chvíli bych poseděl. Potřebuji vydýchat jeden takový problém." Usmál se na mě nevinně. Sám jsem začínal mít problém.

„Dobře," zasmál jsem se tiše. Tváře jsem měl mírně růžové a na rtech maličký úsměv.

A few minutes later

Na krku jsem stále cítil jeho dech. Mazlil se s mou pokožkou, na které naskakovala husí kůže.

Po zádech mi přejížděl, více si mě k sobě tiskl. A já jen tiše vrněl. Cítil jsem se jako malé koťátko, které chce zrovna hladit.

„Tak co, jdeme?" zašeptal mi do krku, na který mi věnoval i letmý polibek. Mírně jsem se od něj odtáhl. 

„Jdeme," přitakal jsem mu. I s jeho pomocí jsem z něj slezl a postavil jsem se nohama na pevnou zem.

Podal jsem mu pomocnou ruku, kterou s úsměvem přijal. Pomohl jsem mu vstát, načež si mě hned přivinul do náruče.

„Takový můj medvídek," zasmál se. Zabořil mi nos do vlasů a nasál jejich vůni.

Opět mé tváře nabraly červené barvy. Zachumlal jsem se do jeho náruče, kde jsem chtěl zůstat.  Už nikdy nevylézt.

„Tak pojď." Pohladil mě po zádech. Propletl si se mnou prsty na pravé ruce a rozešel se opět neznámo kam.

S lehkým úsměvem jsem ho každým krokem následoval. Nechal se vést.

Sometimes, somewhere

Bylo příjemné celou cestu poslouchat jeho hlas, jeho smích. Taky proto se mi z tváře nevymazal úsměv. Právě proto se tam celou dobu držel.

„Teď zastav." Usmál se na mě a sám zastavil. S nechápavým pohledem na něj jsem se nakonec taky zastavil.

„Co to děláš?" vypískl jsem. Kolem očí mi právě dal šátek, který mi znemožnil výhled.

„Říkal jsem ti, že je překvapení, kam jdeme. A taky to, co je tady nechystané," zasmál se. Celý napnutý jsem čekal, co se bude dít.

Jenže jsem začal panikařit, když se teplo kolem těla rozplynulo a ruce opustily své místo na mých bocích.

„Harry?" Nic. Jen tiché kroky, které se vzdalovaly. Chvíli jsem ještě čekal, jestli se něco nestane, ale začínal jsem mít divný pocit.

V hlavě se mi honily otázky, jestli mě tady náhodou nenechal. Začal jsem se klepat. Ruce se mi nervozitou třásly, mé srdce rychle bušilo.

Už jsem to nemohl vydržet. Stáhl jsem si šátek z očí a měl možnost pohlédnout na tu krásu.

„Harry," vydechl jsem směrem k němu. V očích se mi leskly slzy, které se spouštěly. Přes ústa jsem měl danou dlaň, která kryla můj úsměv.

Přede mnou byla cestička, která byla posypána lístky růží mnoha barev. Po stranách byly postavené svíčky, přičemž některé byly díky větru už zhaslé.

Vzadu jsem mohl spatřit dvě osoby, které jsem znal. Liam a Niall. Stáli si po boku, načež Liam držel Nialla kolem boku.

Ale spíše jsem se díval na tu nádheru, která vlastnila zelené oči. Klečel přede mnou s kyticí růží. Oči se mu blyštily v plamíncích svíček.

„Louisi." Usmál se a vstal. Kytici mi předal do rukou, přičemž mi chytil boky, po kterých mě začal hladit.

Díval se mi do očí. Topil jsem se v těch jeho. Topil jsem se v zeleni, která pohlcovala celou mou maličkost.

„Jsi úžasný člověk, který odpustil nemožné. Odpustil si někomu jako jsem já. Šikanoval jsem tě, dostával tě do nemocnice, nadával, ponižoval. Viděl jsem kdysi tvá záda a nic s tím neudělal. Jen se ti vysmál. Ale i tak si mi odpustil a jsi mým přítelem. Právě já mám tu možnost cítit tvou lásku. Cítit tvé polibky, doteky, tvou lásku. Vidět tvé oči po ránu. Tvůj úsměv. Miluji, jak se vždy stydlivě usměješ a přitulíš se ke mně. Jak ti tvé líčka zčervenají. Tvůj jemný hlas, jak šeptá krásná slova. Vždy miluji, jak ti tvé oči jiskří štěstím. Stále si vyčítám, že jsem ti ubližoval. Vždy, jak usínáš v mém objetí, nadávám si, že jsem zrovna tebe ponižoval. Pak tě políbím na čelo a děkuji, že si mi odpustil. A taky ti chci stále a stále dokazovat, že tě miluji."