Bullying [Larry] ✔

Part 23

Louis

Myslel jsem, že snad na místě omdlím. Chtěl se schovat někam do hlubin oceánu, do temnoty lesa, do písku pouští. Kamkoliv, jen abych nečelil jemu.

„Pokud byste nás omluvili, chlapci, tak bych si chtěl osamotě popovídat se svým synem." Podíval se na ně. Doufal jsem, že aspoň jednou zahraje štěstí v můj prospěch. Nestalo se tak.

„Samozřejmě. Budeme na chodbě," odvětil mu Payne, který chytl Horana za ruku a pár kroky odešli z pokoje. Vystrašeně jsem se podíval otci do očí, který byl rudý vzteky.

„Tak teď poslouchej, spratku," zavrčel na mě tak, abych to slyšel jen já a nikdo jiný. Docela se ještě divím, že mě nezabil.

„Operaci ti zaplatím. Všechno okolo toho ti budu financovat, ale pokud poté nedorazíš domů, nepřej si mě." Vlepil mi silnou facku na pravý líc, že zítra budu mít modřinu. Se slzami v očích jsem mu to rychle odkýval, načež se spokojeně ušklíbne a odejde z mého pokoje pryč.

Tvář si schovám do dlaní, kde se tiše rozpláču. Ignoruji tu bolest ve tváři, ale cítím tu bolest v srdci, jež mi jím proplouvá a ničí ho. Ničí ho na malé kousíčky, které zčernají a následně se nechají unést větrem někam do neznáma. Někam, kde je nenajdu a nebudu je moct složit k sobě.

V uších mi tak hlasitě tepalo srdce, že jsem vůbec neslyšel okolí. Zalykával jsem se vlastními vzlyky, které chtěli na povrch, ale bylo jich tolik, že mě dusily.

Nemohl jsem slyšet, že někdo otevřel dveře, nemohl jsem vnímat kroky, které se blížily k mé osobě. Nemohl jsem dělat nic. Jen se klepat a plakat. Nechávat na sebe působit úzkost a strach.

Snažil jsem se z té propasti vylézt. Snažit se utéct ze spárů temnoty, která mě pohlcovala. Ale bylo jí tolik, že to pro mé slabé tělo bylo nemožné. Bylo nemožné se dostat ke světlu, které by mě zachránilo a dávalo naději. Bylo to nemožné.

Cítil jsem, jak na mne jde únava. Jak mé smysly pohlcuje spánek. Usínal jsem, ale děsilo mě vědění, že se za pár hodin se vzbudím a budu muset čelit všem těm krutostem, které na mě čekají a těší se, až mě zlikvidují.

„Může mi někdo říct, kde to jsem?" Rozhlédl jsem se, ale neviděl jsem nic. Jen hustou temnotu, která tvořila bariéru, přes kterou jsem nemohl ven.

„Je tu vůbec někdo?"  zvolal jsem někam do prázdna. Má slova se ke mně vrátila jako ozvěna. Ale nebyl v tom jen můj hlas, byl v tom něčí smích. Zlý a podlý. Skoro až ďábelský.

Hrdlo se mi nedobrovolně stáhlo, nemohl jsem dýchat. Cítil jsem na svém krku stisk, pevný stisk. Byl ledový, jako by se mě dotýkala mrtvola.

Lapal jsem po dechu, snažil onen stisk odstranit, nešlo to. Nevěděl jsem, co dělat.

Je vlastně možné ve svém snu umřít? Je možné, abych zemřel a pak se probudil? Já totiž ve snu ještě nikdy nezemřel. 

Stisk začal lehce povolovat, dýchací cesty se mi začaly uvolňovat, ale mrtvolný chlad nezmizel. Pořád byl u mě, ale nebyl kolem krku, byl po celém těle. Cítil jsem, jak se mě dotýká všude.

Do mých očí udeřilo slabé světlo. Byl to malinký paprsek, který prořízl tuhle temnotu. Cítil jsem chladné ruce na mých zádech, jak mě k tomu tlačí.

Nohy se proti mé vůli daly do pohybu. Můj mozek se tomu bránil, srdce taky, ale nemohl jsem je nijak zastavit. Šly samy.

„Pořádně se dívej. Je to nádherný pohled," uslyšel jsem hluboký hlas. Byl chraptivý. Hodně chraptivý. Jak od nějakého démona z podsvětí. Jako samotný Hádes.

„Vždy se na to s radostí dívám." Zasmál se a než jsem stihl otevřít pusu, strčil do mě a já padl na kolena. Chladný dotyk ze mě zmizel, ale objevilo se mnoho světla.

Musel jsem zavřít oči, protože světlo bylo příliš silné a ostré. Nechtěl jsem je otevřít, chtěl bojovat, ale jsem příliš slabý. Má vůle chřadla stejně jako mé tělo. Za chvíli bude nepoužitelné.

Mé oči se otevřely. Všude bylo světlo, ale bylo tlumené. Odevšad se ozýval hlasitý křik. Můj křik...

Volal jsem o pomoc. Věděl jsem, co se dělo. Byl jsem na posteli s otcem. Nebo jsem byl ve škole a schytával pěsti od Stylesovy party. Nesmím opomenout Clarka. Ten taky.

Taktéž jsem slyšel svůj pláč, který byl každý den. Slyšel jsem nadávky, které byly hlasité. Hlasitější, než mé volání o pomoc.

Cítil jsem kovovou pachuť v ústech. Kapičky, které mi stékají po spánku a kapou na mé rameno nebo sjíždí na můj krk.

Záda začala pálit, štípat, bolet. Tekl po nich pot, smíšen s krví. Prohýbal jsem se bolestí v zádech, jak se mi otevíraly rány od pásku a biče, které měl na svědomí otec.

To stejné se dělo i na mých žebrech, zápěstí a stehnech. Otevíraly se řezné rány, které jsem však na svědomí měl já.

Mé oko se přivřelo, když se kolem něj tvořil monokl. Taktéž modřiny vznikaly po celém mém těle. Cítil jsem ty pěsti, ty stisky. Vše, co mé modřiny způsobovalo.

 „Cítíš to? Vnímáš to? Já doufám, že ano," smál se mi ucha. Neměl jsem sílu odporovat. Ono to ani nešlo. Svaly jsem neovládal.

„Sleduj, co se děje před tebou." Zatahal mě za vlasy, aby zvedl mou hlavu. 

Byli jsme na hřbitově. Odehrával se tu pohřeb, ale nikdo tu nebyl. Ani jediná osoba. Jen kněz, který se spíše tvářil otráveně.

„Bůh s tebou. Odpočívej v pokoji, Louisi Williame Tomlinsone." Zavřel knihu, kterou měl jen tak otevřenou, aby se náhodou neřeklo.

„Jak si užíváš vlastní pohřeb?" 

S výkřikem jsem se prudce posadil. Zrychleně jsem dýchal, ale do plic se mi nedostávalo kyslíku. Třásl jsem se a krev mi proudila pomalu, i když mé srdce bilo rychle.

„Louisi!" vykřikl někdo zleva. Leknutím jsem se za tím hlasem otočil a uviděl uplakanou Lottie.

„Co se stalo?" otázal jsem se jí zmateně. Kolem nás bylo šero. Kolik, sakra, je? Co se stalo? 

„Hned, jak tvůj otec odešel, jsme vešli dovnitř. Měl si záchvat, tak tě uspali. Křičel si, plakal, házel si sebou. Takhle to šlo asi hodinu. Až teď ses probudil. Doktoři to odhadují na noční běs. Budeš se muset léčit, pokud se to ještě jednou objeví," vysvětlila mi Lottie, které se klepal hlas. 

„Nemůžu se jít léčit! Otec by mě zabil." Pokroutím zběsile hlavou. Otec by mě nenechal léčit. Jen by se smál a nechal by mě v tom.

„Louisi, co to povídáš?" Podívá se na mě  zmateně.

„Ty si to už nepamatuješ?" Uchechtl jsem se zoufale. Zas tak dlouho jsem pryč nebyl, aby na to zapomněla. Nebo jsem ji to neřekl, když ji vše popisoval?

„Nevím, o čem to tady mluvíš, Boo."

„Mluvím tady o tom, že to otec tohle způsobil. On mě mlátí, Lott!" Rozplakal jsem se silně, s chutí utéct.