Charlott Mirqestri - V Nejistotě

Děti

Kolem louky byly postaveny chatky. Přístup zvenčí bránily skály s jeskyní, kde protékala řeka. Nedaleko od chatky, která patřila Feris, si povídaly děti, zhruba ve věku od sedmi do dvanácti let.

Docela mě zajímalo, o čem si povídají, tak jsem se šla za nimi podívat. Při tom jsem zjistila, že nemám boty, ale nevadilo mi to. Opřela jsem se o kmen listnatého stromu, který byl dobrým místem na pozorování. Dětem neuniklo, že je někdo pozoruje a tak si mně začaly všímat, ale trvalo dost dlouho, než se jeden kluk odhodlal zjistit, kdo jsem.

„Vy nejste odsud. Kdo jste?" zeptal se asi dvanáctiletý chlapec. Mile jsem se usmála a podívala jsem se mu do očí.

„Princezna Charlott Mirqestri a ty jsi kdo?" zeptala jsem se.

Kluk vykulil oči. „To vás sem přitáhli a jak vidím, rozhodla jste se, že tu nějakou dobu s námi zůstanete, protože nemáte tak dlouhé vlasy." Řekl, ale stále mi neodpověděl na otázku. Chtěla jsem mu to připomenout, že mi neodpověděl, ale neřekla jsem to, protože se ozval jeden z jeho kamarádů.

„Kdo to je Marku!" Zařval jeho kamarád a Mark se otočil.

„To je ta, kterou včera přivedli, neublíží nám a ještě k tomu je to holka, která určitě neumí zacházet ani s mečem." Zavolal Mark na kamaráda a děti se zasmály.

Docela mě to urazilo. Bratři mně občas učili jak zacházet s mečem a docela jsem s ním i uměla, ale radši jsem měla luk, či kuši. Někdo by řekl, že docela nebezpečné zaměření zbraní pro princeznu.

Přišli k nám i ostatní děti, přesněji zbylých šest.

„Takže ty jsi princezna?" zeptala se holčička, která byla od pohledu asi nejmladší.

Děti si posedaly na zem a tak jsem si taky sedla a opřela jsem se zády o kmen stromu.

„Ano, ale není to taková zábava." Řekla jsem a holčička se na mě udiveně podívala.

„Jak nemůže být život princezny zábava, vždyť jako princezna můžete nosit krásné šaty, chodit na plesy." Řekla pro změnu jiná holčička udiveně.

„S těmi šatami máš pravdu, ale na plesech je nuda, když se bavíte s dívkami, které se zajímají o to, kdo s nimi protančí celou noc. Já si vybírala na plese spíš společnost mužskou, kde vám budou rozumět, když se začnete bavit o politice a smíte tam říct svůj názor." Řekla jsem a Mark se se svým kamarádem zasmál.

„Copak se princezna smí bavit se staršími muži o politice? Vždyť je to divné. Taková pěkná holka a má zájem o politiku." Řekl drze Markův kamarád.

„Není to zvláštní, vždyť víš, co se povídá. Geresh má svou kurtizánu a ta mu našeptává různé věci." Řekl Mark a udiveně jsem se na něj podívala.

„Myslíš Anetu? Tu couru, která nás zradila a málem nás všechny poslala na smrt?" zeptala se jedna holka, která mohla mít stejně jako Mark.

Nikdy jsem neslyšela malou holku říct nějaký vulgarismus.

Udiveně jsem se na ni podívala.

„Ji do toho netahej, byla falešná k nám všem, obelstila i Lamberta a to je co říct, to se povede jen málo komu," odpověděla ji dívka asi ve stejném věku.

„Iríno, Gito, nehádejte se tu. Tady, Charlott, to nezajímá." Napomenul je Mark, společně se svým kamarádem.

„Chcete se mě na něco ještě zeptat?" zeptala jsem se děti a získala si tak opět jejich pozornost.

„Doopravdy se máte provdat za Greshe Davea?" zeptal se kamarád od Marka.

„Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se ho a kluk se na mě udiveně podíval.

„Jan a teď mi odpovězte na mou otázku, slečno." Řekl a čekal na mou odpověď.

Povzdechla jsem si a frustrovaně jsem se nadechla. „Bohužel, ano." Odpověděla jsem mu.

„Tak to máte smůlu, slečno." Ozval se za mnou hlas muže a podle tóniny bych řekla, asi kolem dvaceti let.

Děti zpozorněly a už ani nedutaly. Bylo to zvláštní. Ještě před chvíli by mluvily, dokud by se nevymluvily a teď seděly zaražené.

„To už vím taky. Nikdo mně, ale litovat nemusí, jsem silnější, než jeho dvě manželky přede mnou." Řekla jsem pevným hlasem.

Podívala jsem se na levou stranu, kde stál kluk, kterého jsem podle hlasu tipovala správně. Měl blond vlasy docela nakrátko, ale do obličeje jsem mu pořádně neviděla.

„Já tě nelituji, jen mi přijde smutné, že atraktivní žena jako ty, bude u něj braná jen jako nějaká pouhá děvka." Řekl pevným hlasem, se špetkou drzosti.

Zvedla jsem se ze sedu a přišla za klukem, abych si ho lépe prohlédla a vmetla mu něco hnusného do obličeje.

Na první pohled se mohl zdát pro mnoho dívek, jako princ z pohádky, ale jeho přidrzlý úsměv, mně začínal štvát.

„Říkáš, že mne nelituješ, ale přitom jsi řekl, že ti to připadá smutné, co mně čeká. Takže mě ve skutečnosti lituješ, nebo se přetvařuješ. Tak o co ti jde?" zeptala jsem se ho naštvaně do očí.

Bylo ticho. Udělala jsem krok dozadu a vyhnula se tak jeho facce. Udiveně jsem se na něj podívala, složila si ruce na hruď a zamračila se na něj.

„Kdo jsi, že si dovoluješ vztáhnout ruku na holku. Měl bys vědět, že je to ubohé." Řekla jsem a on se znovu napřahoval na to, aby mi dal facku. Zavřela jsem oči a přála jsem si, aby ta facka tak nebolela.

Žádná bolest.

Otevřela jsem oči a viděla jsem muže, jak mu zadržel ruku.

„Nech ji na pokoji, Lamberte, otec tobě i tvému bratrovi řekl jasně, jak se máte ke slečně chovat." Řekl mu muž a pomalu pustil Lambertovi ruku.

Lambert se otočil a radši odešel.

„Děkuji vám." Řekla jsem muži a i on odešel.

Chtěla jsem jít za dětmi, ale ony už tam nebyly. Tak jsem šla zpět do chatky za Feris.