Charlott Mirqestri - V Nejistotě

Princezna a Intrikánka

Charlott

Hlava mně u spánku tak bolela, že jsem se nesnažila potlačit zakňučení. Rukou jsem pak zjistila, že mám obvaz kolem hlavy. „Měla byste prozatím odpočívat. Zařídila jsem, aby vás nikdo nerušil. Dveře komnaty jsou zamčené." Ozvala se žena s velmi příjemným hlasem. „To, ale tomu..." Nenapadla mně žádná nadávka, která by Greshovi seděla. „To mu nezabrání, aby sem vtrhl a neodnesl mně do kaple před oltář a pak..." Začala jsem znovu a ani svou myšlenku jsem nedořekla. Nevím, jestli to bylo ze strachu, nebo ze studu a odporu. Žena se tomu uchechtla. Nechápala jsem, co bylo na tom vtipného. Od začátku co jsem přijela do tohoto kraje, jsem si připadala, jako na tenkém ledě. Když jsem podepsala smlouvu s vůdcem zbojníků, necítila jsem se tak sklíčeně.

Opatrně jsem se posadila a párkrát zamrkala. „Michael mi říkal, nebo spíš mně varoval, před tvou paličatostí." Pronesla po chvíli mladá žena a napila se z poháru, který měl nádherné zlaté zdobení. Až po chvíli jsem si uvědomila, co řekla a zavrtěla jsem nechápavě hlavou. „Co? Tedy promiňte, ale kdo jste?" Zeptala jsem se ji a prohlédla jsem. V tom šeru jsem jen stěží poznala, že má blond vlasy, hnědé oči a vesele se na mně usmívá. „Určitě jste o mně již slyšela. Nebo jste se setkala s mou mladší sestrou Magdalénou." Odpověděla mi a nalila do druhého poháru na stole ze džbánu vodu. Trochu jsem mžourala očima, a pak jsem se na ni zamračila. Prudce jsem se zvedla a musela se opřít rukou o stěnu, abych nespadla.

„To vy jste Aneta? Greshova děvka a bývalá zbojnice. Slovo loajalita asi ve svém slovníku nevedete, intrikánko." Řekla jsem k Anetě a ta přikývla. Její úsměv se vytratil a prohlédla si mně pozorněji. Pak se uculila a upila ze svého poháru. „Jediný, kdo tu teď vypadá jako děvka, jste Vy Vaše Výsosti. Měla byste mi poděkovat. Kdyby Greshovi muži zjistili, že jste měla u sebe dýku, nedopadlo by to dobře. Možná, že by vám pak uštědřil Gresh ránu z milosti." Řekla Aneta klidně, jako by se nic nedělo. Podívala jsem se na sebe a všimla si, že mám na sobě jen spodní košilku a dýka, kterou jsem měla na stehně, byla ta tam. Červenala jsem se studem.

Aneta se zvedla z židle a podala mi svůj plášť. „Děkuji." Řekla jsem ji a převzala si plášť. „Tady máte ještě tu dýku. Mějte ji u sebe, budete ji potřebovat," Odmlčela se Aneta a podala mi dýku, kterou měla schovanou v rukávu šatů. „Tam na stolku máte oblečení. Pomůžu vám s oblékáním, ale musíme si pospíšit." Pokračovala Aneta. Nechápala jsem, proč bychom měli mít naspěch, ale poslechla jsem ji. S Anetou, která mně podpírala, kdyby se mi zatočila hlava, jsem došla ke stolku. Chystala jsem se Anety zeptat, proč máme tak naspěch. Odpovědí mi byl hluk u brány a řinčení zbraní, které k nám doléhalo.

Nasucho jsem polkla a přetáhla si přes hlavu halenu. Následovaly kalhoty, které mi byly trochu volné v pase. Obula jsem si vysoké holinky a propletla poutky kalhot pásek, který mi podala Aneta. Za pásek jsem zastrčila dýku. Třásly se mi ruce strachem, protože se na nádvoří rozdávaly rozkazy, na obranu zámku a do toho se mísilo řinčení zbraní, které doléhalo čím dál hlasitěji. Vrchol pak byl, když nám někdo zabušil na dveře. Musela jsem zatnout zuby, abych nevykřikla. „Aneto, odemkněte dveře, mám princeznu Charlott odvést do bezpečí." Ozval se hrubý mužský hlas. Přeběhl mi mráz po zádech a podívala jsem se prosebně na Anetu, ať tomu muži neotvírá. Blondýnka se ušklíbla, vzala ze stolu džbán a šla ke dveřím. Ruka mi sjela k jílci dýky, kdyby něco hrozilo. Aneta kývla k plášti a tak jsem si jej spěšně oblékla a pravou ruku položila zpět na jílec dýky. Až teď Aneta odemkla a ustoupila, když muž vtrhl dovnitř, praštila ho džbánem po hlavě. Muž se zhroutil k zemi a Aneta mu vzala meč, který ležel vedle něj.

„Jdeme." Vybídla mně klidným hlasem. Ani na vteřinu jsem nezaváhala a následovala ji. Byl to šílený plán, který Anetě zatím vycházel. A já si přála, aby vycházel ještě nějakou chvíli.