Charlott Mirqestri - V Nejistotě

Převlek A Zajetí

Feris mi podala obvaz, kterým jsem si měla stáhnout hruď. Obvaz byl dostatečně široký i dlouhý, takže, jsem si nemusela dělat starosti. „Nechceš si hruď obvázat už teď, než potom v lese?" zeptala se mně Magdaléna, která mně pozorovala vsedě na posteli. Zamyslela jsem se a nakonec jsem se rozhodla, pro její návrh. „To není špatný nápad." Konstatovala jsem a Magdaléna se pousmála.

Ambr mi pomohla rozvázat korzet. Mezitím jsem už přiměřovala obvaz s mou hrudí. Abych si mohla svléknout rukávy, požádala jsem Ambr, aby mi obvaz podržela. Horní část šatů s rukávy jsem si dala dolů. Byla jsem jen v halence na spaní, kterou jsem měla pod šatami.

S obvazováním ze zadu mi pomáhala Ambr. „ Utáhni to víc." Řekla jsem Ambr a začaly jsme s obvazováním znovu. Ambr se bála utahovat, tak se s ní vyměnila Feris, která mi obvaz utahovala tak, aby mně nebolela hruď a nespadl mi. Feris mi pak pomohla obvaz upevnit, aby se neuvolnil. „Bylo by možná lepší, kdybys obvaz měla na holé hrudi, než na košilce na spaní." konstatovala Magdaléna, která nás pozorovala.

„Slečno chytrá, ty by ses něčeho takového odvážila?" Zeptala se ji Feris poněkud ostře. Magdaléna zavrtěla hlavou a sklopila pohled. „Tak do toho nemluv." Odpověděla jí Feris.

Mezitím mi Ambr pomáhala zavazovat korzet. „Kdyby mě teď viděla matka, asi by se neubránila pár hnusným slovům. " Konstatovala jsem. Člověk, který mi chyběl nejmíň. Možná proto, že ke mně byla neuvěřitelně moc kritická. Byla jsem pro ni perfektní pouze tehdy, když jsem splňovala všechny její ideály: Mé černé vlasy v perfektním drdolu, oblečená v korzetových šatech, které byly utáhnuté tak, že se v nich nedalo dýchat. Narovnaná záda, hlava pěkně nahoru a ruce podél těla. Nehty samozřejmě dokonale upravené.

Kdyby mně viděla teď, jen to pomyšlení a naskočila mi husí kůže. „Charlott, Charlott . . ." Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na Ambr, která na mně mluvila. „Promiň, jen jsem se zamyslela." Odpověděla jsem jí a utřela si slzu z tváře, která mi stékala po líci. „To nevadí. Byla jsi jako omámena. Nevnímala jsi nic. Jen jsi nehybně stála."

Na dveřích se ozvalo klepání. „Charlott, dělejte, přece chcete ze sebe udělat hrdinku!" Ozval se s posměchem Lambert za dveřmi. Povzdechla jsem si. „Už jdu." Zavolala jsem ke dveřím. Objala jsem Ambr, Feris i Magdalénu, aby ji to nebylo líto. „Pěkný den." Rozloučila jsem se s nimi. „Jak vidím, usnadnila sis práci v lese." Zkonstatoval Lambert při pohledu do výstřihu šatů. „Když mám tu možnost, tak proč ne." Odpověděla jsem mu. „Máš ty věci?" Zeptala jsem se Lamberta. Lambert mi dal kabelu, která byla docela těžká. „Dej si to na záda." Poručil mi Lambert. Protočila jsem nad tím očima. Jsem princezna, ale ne blbá.

Při vyvádění z jeskyně mi nedal přes oči šátek. Nejspíš si nechtěl ztěžovat cestu z jeskyně. Vyšli jsme v lese, ve kterém jsem sestřelila lukem veverku. Při vzpomínce na to, jsem se sama pro sebe usmála. „Proč se usmíváš? Zeptal se nechápavě. „Tomu bys nerozuměl." Odpověděla jsem mu.

„Převlékni se tady. V kabele najdeš potřebné věci." Řekl mi Lambert a otočil se ke mně zády se založenýma rukama na hrudi. Položila jsem kabelu na zem a vytáhla oblečení. Při vytahování jsem si všimla, že v kabele mám i dýku a provaz.

„Trvá ti to. Nezapomeň si svázat vlasy a nasaď si tu čapku." Řekl Lambert pořád ke mně otočený zády. Už mně unavovalo, jak panovačně mi uděluje příkazy. „Proč se tak ke mně hnusně chováš?" Zeptala jsem se Lamberta, když jsem si svazovala vlasy do copu. Lambert se uchechtl a otočil se. „Protože jsem zbojník a v současné době jsi naše zajatkyně a mimochodem na hradě jsou i jiní naši špehové. Jestli nás zradíš, nevyplatí se ti to. Zemřeš." Odpověděl a vyhrožoval mi chladně do očí. Zhluboka jsem se nadechla. „Je vidět, že mi nevěříš." Řekla jsem a zabalila šaty do kabely. „Nevěřím lidem, kteří mají peněz na rozdávání." Odpověděl mi chladně.

Přehodila jsem si kabelu na záda a již převlečená jsem šla za Labmertem.

Šli jsme asi hodinu a půl a mě to připadalo jako chození v kruhu. Pořád stejná krajina. A k tomu se přidala doba, kdy se blížil západ slunce. Začala jsem pochybovat o tom, jestli mně vede správně." Ještě půl hodiny tvým te... " Nedořekl to, jelikož se ozvalo zaržání koně.

Nestihla jsem zareagovat a ležela jsem na zemi v křoví. „Překousla jsem, Lamberte, že mi tykáte bez mého svolení, ale tohle..." Nedokončila jsem větu, jelikož mi přitiskl ruku na ústa.

Přibližovali se k nám koňské kroky. Slyšela jsem, jak jezdec nadává. Ten hlas mi byl povědomý, moc povědomý. „ Je to jen jeden jezdec. Podle oblečení, velitel vojáků, co vás hledají. Vyřídím ho. Ty zůstaň tady." Řekl mi potichu Lambert, a když se chtěl zvednout, zatáhla jsem ho za rukáv pláště. Znovu si klek. „ Co je?" Zeptal se mně nechápavě. „Je to můj bratr." Řekla jsem potichu. „I tak ho shodím z koně." Odpověděl mi s úšklebkem. Nasadil si kápi, šátek přes nos a pusu. Chtěla jsem vstát a zastavit ho, ale rukáv se mi zahákl o větvičku keře.

Slyšela jsem zaržání a pak jak Lambert shazuje jezdce z koně. Zlomila jsem větvičku keře a konečně jsem stála na nohou. Kůň běžel mým směrem, s otěžemi před sebou. Když si mně všiml, začal zpomalovat. Chytila jsem ho za uzdu a ustoupila pár kroků dozadu. Uzdu jsem ovázala okolo stromu a šla k těm dvěma rváčům. Slyšela jsem řinčení mečů.

Když jsem se otočila, viděla jsem, jak Lambert šikovnou fintou odzbrojil jezdce. Měla jsem pravdu, byl to Edmond. Měl ruce nad sebou na znamení, že se vzdává. Bylo mi ho líto.

„ Ale, ale. Nejsi ty náhodou jeden z těch volů, co chytili naše špehy?" Zeptal se ironicky Lambert, s posměchem. „A nejsi jeden z těch odporných zbojníků, který vězní mou sestru?" Odpověděl Edmond podobně. Lambert se jen uchechtl. „Kdybychom byli odporní, tvoje sestra by už nebyla panna a teď se na tebe nedívala." Odpověděl mu a kývl směrem ke mně. Šla jsem k nim klidnou chůzí a zastavila se kousek od nich.

Edmond se na mně podíval a bylo vidět, že nevěří vlastním očím. „Charlott jsi to ty?" Zeptal se mně a chtěl jít za mnou, kdyby mu Lambert nedal ke krku ostří meče. Abych zděšením nevykřikla, dala jsem si ruku před pusu. Nahrnuly se mi slzy do očí. Rychle jsem zamrkala. Dala jsem ruku z pusy a šla k Lambertovi.

„ Nech ho nepokoji, prosím." Zaprosila jsem se slzami v očích. Nic. Nepomohlo to. Dotkla jsem se jeho ramene a snažila se mu podívat do očí. „Prosím. Představ si na jeho místě někoho, koho máš rád a na tvém Greshe. Na místě prosícího sebe. Buď moudřejší, prosím. Pusť ho." Zaprosila jsem znovu. „Vezmi z brašny provaz a svaž mu ruce. Tvůj plán se ruší. Tvůj bratr je odteď rukojmím. " Řekl pevným hlasem ke mně, aniž by se na mně podíval.

Byl to můj poloviční úspěch. Víc jsem pro Edmonda udělat nemohla. Poslechla jsem Lamberta. Z kabely jsem vytáhla provaz a šla zavázat Edmondovi ruce za záda. „Víc pro tebe nemůžu udělat. Omlouvám se." Omluvila jsem se šeptem Edmondovi. „Aspoň něco. Děkuji, Charlott, ani nevíš, jaký jsem měl o tebe strach." Odpověděl mi. Kdybych mohla, objala bych bratra, ale v tuto chvíli se to neslušelo.

„Jak vidím, slečně se plán nezdařil, ale máte rukojmí." Řekl Dilen, kterého jsme potkali při cestě do jeskyně. „Ještě lépe, je to její bratr a vedeme i koně." Řekl mu Lambert vítězně. „Postarej se o koně. Mezitím odvedu pána do naší věznice." Řekl Dilen s úsměvem a už vedl Edmonda jinou chodbou.

„Pamatuješ si cestu do úkrytu?" Zeptal se mně Lambert a já jsem přikývla. „ Tak běž k Feris, řekni ji, jak se ti povedlo zajmout bratra." Řekl Lambert. Neodpustil si svůj škodolibý úsměv. Zamračila jsem se a odešla chodbami, které osvětlovaly pochodně.

Přišla jsem k Feris před chatku a zaklepala jsem. Jakmile se ozvalo dále, vešla jsem. „Dobrý večer Feris a Magdaléno." Pozdravila jsem je z posledních sil. Feris si všimla, že jsem unavená, tak mi šla uvařit odvar z bylinek. Mezitím jsem se usadila na židli a začala vyprávět, co se stalo. O tom, jak jsem musela smlouvat s Lambertem, aby neublížil Edmondovi. Mezitím se mi spustili slzy, které jsem už v sobě neudržela.

„To bude dobré, Charlott, napij se odvaru. Bude se ti po něm dobře spát." Řekla mi Feris konejšivě a přisunula ke mně hrníček. Napila jsem se pár loků, ale už jsem nemohla. Dala jsem si ruce na stůl a položila na ně hlavu. Byla jsem tak unavená, že mi bylo jedno, kde budu spát.