Charlott Mirqestri - V Nejistotě

Výslech

Alex

Se spoutanýma rukama jsme spolu s Janem byli odvedeni na nádvoří hradu.

Chytili nás. Počkali si na nás, když jsme se vraceli podél hlavní cesty a obklíčili nás. Museli jsme se vzdát. Nechtěli jsme riskovat útěk, protože jsme neznali velitele jezdeckého oddílu a nevěděli jsme, co můžeme od něj očekávat.

„Jak vidím, Edmonde, byl jste úspěšný." Řekl pevným hlasem Gresh, když přišel na nádvoří. „Sebrali jsme jim zbraně, pláště s maskami. Mám poslat muže, aby je dali do oddělené kobky?" Zeptal se dost mladý muž, který vedl jezdecký oddíl. „Ano. Udělte rozkazy mužům a přineste mi jejich věci," odmlčel se Gresh a podíval se na mně a Jana a při tom se ušklíbl. Musel jsem uznat, že byl Jan na jeho věk statečný.

Mě chytili poprvé v jedenácti, když jsem tu byl jako pacholek ve stájích. Byl jsem tu tehdy jako špeh. Všechno šlo podle plánu, ale to byla doba, když se ke Greshovi přidala Aneta. Poznala mně a skončil jsem na pár hodin v kobce. Kdyby se tu nepohybovalo více špehů, skončil bych na šibenici. Ale cena za jakou mně dostali z kobky, byla veliká. Tři muži byli zabiti a jeden to přežil díky Feris, pokud si vzpomínám, bylo jí tehdy teprve čtrnáct. Pro mě velice bolestná vzpomínka.

„ Ale, podívejme se, Alex." Řekl Gresh při chůzi ke mně. „Je to dlouhá doba." Konstatoval jsem s pevným obličejem. Dostal jsem od něj facku, když ke mně přišel. Podíval se mi zpříma do očí a potom se podíval k veliteli jezdeckého oddílu. „Edmonde, byl byste tak laskav a vyslechl tuhle špínu? Neví co je to dobré vychování." Řekl pevným hlasem a mladý velitel k němu přišel. „Samozřejmě, možná že ta špína bude vědět něco o mé sestře." Řekl velitel pevným hlasem a zamračil se na mně.

Až teď mi došlo, kdo to je. Ty oči oříškově hnědé, měla Charlott. Byl to její bratr, o kterém mi řekl Michael, když jsme spolu pili whiskey.

Edmond

„Nechte mu spoutané ruce a nohy mu dejte do pout od řetězů." Řekl jsem pevným hlasem, když jsme byli v cele. Muži splnili můj požadavek, a když se zeptali, jestli budu potřebovat nějaké mučicí nástroje, odmítl jsem. „Doneste jejich věci panu Greschovi." Řekl jsem pevným hlasem a oba muži odešli.

Měřil jsem si pohledem zbojníka, kterého jsem dnes zatkl. Po necelých třech týdnech jsme konečně někoho chytili.

Se založenýma rukama na hrudi jsem se opřel o chladnou stěnu cely a začal s výslechem.

„Kdo jste a kde je?" Zeptal jsem se chladně s pohledem do jeho oči. Zbojník se na mně nechápavě podíval. „Jak jste slyšel, jmenuji se Alex, ale nevím, o kom mluvíte." Odpověděl klidně kluk přede mnou. Uchechtl jsem se a zamračil. „Kde je moje sestra, všiml jsem si, jak ses zarazil, když ses mi podíval do očí." Řekl jsem a Alex se zhluboka nadechl. „Je pravda, že jsem tyhle oči už viděl, ale. Mohl byste mi trochu pomoct? " Řekl stále klidně. Přišel jsem k němu a dal jsem mu facku. Byl drzý, ale co jsem čekal, když jsem měl za úkol vyslýchat mladého zbojníka. „Myslím, že nemusím říkat, že má hnědé vlasy pod pás. Tak kde je?!" Řekl jsem docela už naštvaně.

Zbojník Alex se zasmál a zavrtěl hlavou. „Nikoho takového jsem v posledních týdnech nepoznal." Odpověděl. Vrazil jsem mu jednu do břicha a ustoupil o pár kroku dozadu. Zbojník spadl na kolena a rukama se podpíral o zem. „Co jste ji udělali?" Zeptal jsem se a držel jsem ho za vlasy, aby se mi díval do očí. „Vybrala si to sama, Edmonde. Nechala si ostříhat vlasy nad lopatky. Vlasy ji rostou rychle, takže je má už těsně pod lopatkami. Jejímu obličeji jsme neublížili, má tvář jako anděl." Odpověděl potichu. „Charlott by si nikdy nenechala tak moc zkrátit vlasy, kdyby ji nešlo o život." řekl jsem mu klidně.

Pustil jsem zbojníkovy vlasy a obrátil se k odchodu.

„Vy byste ji nechal tomuhle tyranovi?" Zeptal se potichu zbojník. Zastavil jsem se v chůzi a šel k němu zpět. „Prosím?" Zeptal jsem se klidně. „Jste její mladší bratr, který tu je nějakou dobu. Víte, jak se tu trestá neposlušnost. Zlodějům se tu řežou rovnou obě ruce. Chudí poddaní jsou spíš otroci, zaměstnáváni bohatými, kteří je trestají a jim zaplatí tak málo. Vaše sestra je rozumná mladá žena, která bude radši dva měsíce pod ochranou zbojníků než pod ochranou svého budoucího muže." Řekl potichu zcela zřetelně.

To co řekl, byla pravda. Musel jsem souhlasit. Souhlasit s někým, kdo jde proti zákonu.

„Kde je?" Zaprosil jsem potichu.

„Tam kde je, je v bezpečí." Odpověděl mi klidně zbojník.

Pochopil jsem, že to nemá smysl, tak jsem odešel.