Charlott Mirqestri - V Nejistotě

Posel

Michael

Šel jsem společně s ostatními zbojníky do našeho úkrytu. Byl jsem bez koně a v náruči jsem nesl Charlott. Nikdy si neodpustím, že jsem lhal Edmondovi, ale musel jsem, byl to příkaz našeho vůdce.

„Jak vidím, moc ti pobyt mezi lidmi neprospěl," ozval se vedle mě hlas mého kamaráda Alexe.

Znal jsem se s ním už od dětství. Většinou jsme vykonávali rozkazy společně, ale teď jsem měl něco zařídit jenom já.

„S jejím bratrem se dalo mluvit, je škoda, že se rozhodl bránit svou sestru. Kdyby se ozvala dřív, nemusel by teď být na hranici života a smrti uprostřed lesa s ostatními vojáky." Řekl jsem a podíval se na něj.

Delší zrzavé vlasy mu padaly na ramena a kratší vlasy se mu lepily na čelo od potu. „Tvůj starší bratr bude v úkrytu žárlit, že neseš tak pěknou ženu v náruči," řekl a trpce se zasmál.

„Slečnu. Dovol, abych tě kamaráde, opravil." Řekl jsem a zasmál se. Alex povytáhl obě obočí.

„Přece jsi dostal informace z hradu, že Davey čeká na kus nového masa." Řekl jsem a Alex se podíval lítostivě na Charlott, která byla stále v bezvědomí.

„Pohni, Michaeli, s tou holkou a nevybavuj se s Alexem." Zařval na mě můj otec vpředu. To se mu snadno řekne, on spolu s ostatními jede na koni, kdežto my s Alexem a s pár dalšími pěšáky jdeme pěšky, daleko od nich.

„Tak ať mi někdo půjčí svého koně, když mi ten půjčený někam zdrhnul." Zavolal jsem na něj zpět.

Otec řekl něco svému blízkému příteli, přijel ke mně a Alexovi. Zastavil před námi a sesedl z koně.

„Kdybys tu holku teď nedržel v náruči, asi bych ti jednu vrazil," odmlčel se a probodával mě pohledem. „Ale máš pravdu. Byl jsi vyslán na hrad jako posel a jako správný posel musíš zpět odjet a podat zprávu, protože máš rychlého koně." Řekl mi do očí.

Dusil jsem v sobě povzdech.

„Ten kůň mi utekl." Řekl jsem pevným hlasem a díval se mu do očí.

Otec se podíval někam do lesa a ukázal tím směrem. Podíval jsem se také, kde on a uviděl jsem koně, na kterém jsem jel, jak se pase opodál.

V náruči jsem ucítil zavrtění.

„Dej ji do pusy roubík a potom ji prašti, než začne řvát." Řekl a já při tom povytáhnul obočí. „Tobě to neříkám. Alexi, udělej to," řekl k Alexovi a on přikývnul.

Kdyby mi řekl, že ji mám uhodit, neudělal bych to. Ženy by se bít neměly i kdyby měly být zajatkyněmi. Alex uposlechnul otcův příkaz, a když se probouzela, dal jí roubík a praštil ji za krkem.

„Teď můžeš odjet." Řekl mi otec přísně.

Podíval jsem se na Charlott v náruči. „Dej ji Alexovi. Ne, trvalo by mu to sto let. Dovezu ji do útočiště radši sám." Řekl a podal jsem mu Charlott. Nasedl na koně a odjel k přední skupině.

„Budu se ti zdát moc lidský, ale něco mi říká, že se mám o ni bát." Řekl jsem Alexovi.

Odešel jsem spolu s ním ke koni, který se v klidu pásl u stromu.

„Tvůj otec si hraje před námi na bezohledného, ale myslím, že na to nenarážíš, že?" zeptal se Alex.

Přikývnul jsem. „Lambert se bude snažit sebe víc ji k sobě dostat, ale jak jsem u Charlott spozoroval, dává si pozor." Řekl jsem a nasedl na koně.

„Drž se." Řekl mi Alex.

„Opatruj se v táboře a žádné problémy." Řekl jsem mu na oplátku a pobídl koně do slabin.