Charlott Mirqestri - V Nejistotě

S Bratry

Stála jsem u okna a říkala bratrům, co se stalo. Občas mi Felix, nebo Petr skočil do řeči, ale umlčela jsem je, když jsem zvedla ruku. Zkřížila jsem ruce na hrudníku a povzdechla si: „No, a to je všechno. Chci vědět vaši radu." Řekla jsem a podívala jsem se na ně.

„Ty chceš radu od nás, sestřičko? Od nás, co máme už tak dost průšvihů a proklíná nás už tak dost lidí?" zeptal se mně Felix a podíval se na Petra. Edmond stále mlčel a přemýšlel o tom, co se děje. Už jako malý se snažil naslouchat druhým a říct jím následně nějakou radu, a to jsem měla na něm ráda.

„Felixi, Petře, mlčte, nevidíte, že váš bratr přemýšlí? Vy byste měli taky přemýšlet nad tím, co mi řeknete, ne se tady hádat mezi sebou, to můžete dělat později." Řekla jsem ke dvěma čtrnáctiletým bratrům, kteří se hádali. Okamžitě zmlkli a jen se na sebe nenávistně podívali: „A těch pohledů nechte a to okamžitě." Řekla jsem k nim a otočila se zády k oknu.

Moc dobře znám Felixe s Petrem, byli to andílci pro ty, kdo je neznal moc dobře, ale kdo je znal déle, věděl, že to byli rivalové, a k sobě se nechovali rovně. Vždy se snažili jeden před druhým vyčnívat.

„Předtím, než ti sestro, něco řeknu, měla bys vědět, že ta svatba nemusí být až tak špatný nápad," řekl Edmond, a než jsem něco stačila namítnout, zvedl ruku, aby mě umlčel. „Jestli se nechceš vdávat, řekni to matce a otci, ale jak říkáš, jsou rozhodnuti o tom, že tě za tři měsíce provdají. Zbývá tak jen jedna možnost, se kterou mi pomohou jistě i Felix s Petrem." Řekl můj černovlasý bratr a podíval se na Felixe a Petra, kteří mu jeho pohled opětovali. Ti si všimli Edmondova šibalského úsměvu a oba horlivě přikyvovali.

„To nemyslíš vážně?" Konstatovala jsem tichým hlasem a sledovala jsem Edmonda.

„Vážně, myslím, že tě společně s Felixem a Petrem pomůžeme dopravit za tvým budoucím manželem." Řekl Edmont a ukázal rukou na dveře.

Hned jsem pochopila, o co mu jde. „Nikdy!" Řekla jsem nahlas pevným hlasem a dupla si, aby ten, kdo nás špehoval, měl podezření, že se vztekám. Jsem dobrá herečka, a kdybych nebyla ze vznešeného šlechtického rodu, určitě bych patřila mezi ty nejlepší.

Ozvalo se klepání na dveře. Podívala jsem se na Edmonda, který vstal ze židle a šel otevřít dveře, ve kterých stál služebný. „Bude se podávat snídaně. " Řekl a vešel do místnosti.

„Není mi dobře, omluvte mně, prosím, u otce a matky. " Odpověděla jsem, sluha se nám uklonil a odešel.

Edmond zavřel dveře a povzdechnul si. „Bože na nebesích, Charlott, ty chceš snad zhubnout pár kil, než se vdáš, to se ti nijak nepodobá." Řekl provokativně Felix a vyplázl na mně jazyk.

„Počkej, až ty se budeš ženit." Řekla jsem mu na oplátku.

„Charlott, ty chceš válčit slovy, jak je u tebe zvykem. Je to smůla, že tu za chvilku nebudeš a zbude mi tu jen starší bratr, který sice mluví moudře, ale je s ním i trochu nuda a potom Petr. " Snažil se říct co nejvíc procítěně, až mi to bylo nepříjemné.

Přišla jsem k němu a pohladila ho po vlasech.

„A co já?!" zeptal se zvýšeným hlasem Petr.

Také jsem ho pohladila a podívala jsem se na Edmonda. „Doufám, že ty ode mě pohladit nechceš, jako tihle dva." Řekla jsem a podívala jsem se na mladší bratry.

„Charlott, já se s tebou ještě loučit nebudu, máš ještě tři měsíce a do té doby se může hodně změnit. " Řekl klidným hlasem a na slovo změnit mrknul.

Věděla jsem, co tím myslí a přikývla jsem. Rozloučila jsem se s bratry a odešla do svých komnat.