Charlott Mirqestri - V Nejistotě

Setkání Se Zbojníky

Charlott

Zařehtání koně kousek ode mě mně probudilo a vytrhlo ze spánku. ,,Konečně ses probudila." řekl Edmond v mé blízkosti. Promnula jsem si oči a otevřela je. ,,Jestli jste chtěli vyjet dřív mohl jsi mě vzbudit dřív." řekla jsem a podívala se na něj. Podal mi ruku a pomohl mi se zvednout. Oslepilo mě slunce což mě donutilo sklopit pohled dolů. ,,Nemohl, spalas jako andílek." řekl a krátce se zasmál. ,,Jsou všichni připraveni?" zeptala jsem se Edmonda a vzala si od něj hřeben. ,,Ano, učeš si vlasy a můžeme vyrazit a ještě tohle..." řekl a vytáhl ze svého kabátu dopis, který si vzal včera večer zpět k sobě. Dopis jsem vzala zpět k sobě a dala ho k sobě do pláště. ,,Děkuju bratře. Myslím , že můžeme vyrazit rovnou vlasy si můžu rozčesat a upravit i v kočáře." řekla jsem mu a odešla ke kočáru a sedla si do něj.

Vlasy jsem si upravila ještě předtím než jsme vjeli do lesa. Rozetřela jsem si závěs, který byl blíže ke mě abych se mohla dívat ven. Všichni jezdci na koních byli napjatí, jako by čekali , že se něco stane, ale co? Přece nevěří starým historkám, které si vymysleli pocestní tímhle lesem.

Z kapsy od pláště jsem vytáhla dopis v obálce, který měl již rozlomenou pečeť. Vytáhla jsem dopis z obálky a přečetla si jej. Byl krátký , ale stručný a děsivý. Proklínala jsem své rodiče, že mě chtějí provdat za násilníka , děvkaře, opilce a už vůbec bych neřekla schopného vůdce, který vraždí své poddané a ještě k tomu má problémy se zbojníky. Budu se divit , když přežiji jeden měsíc natož tam žít celý život. Rodiče mi to udělali aby mi srazili hřebínek. Mou hrdost a chovala se víc slušně, protože jsem svéhlavá a ještě k tomu hrdá.

,,Jak ses dostal k tomu dopisu." zeptala jsem se Edmonda, který přijel k mému oknu. ,,Viděl jsem jak přijíždí posel s dopisem a předává ho rodičům. Předtím než posel odešel do své komnaty jsem ho zastavil a zeptal jsem se pro koho je ten dopis. Řekl mi, že je pro tebe, ale tví rodiče mu řekli, že ti ho předají. Věděl jsem, že to neudělají a matka si vymyslí nějakou lež. Tak jsem řekl Petru a Felixi, že potřebuji ten dopis a, že je pro tebe. Následující den mi ho Petr s Felixem přinesli a nevypadali zrovna moc nadšeně, když jsem ji dopis přečetl. Bylo a je mi tě líto Charlott." řekl a ani jednou se na mě nepodíval když mluvil. Bylo to hrozné co jsem od něj slyšela. Zrada mých vlastních rodičů byla strašná. Chtěla jsem plakat, ale za tu dobu jsem se naučila, že slzy mi k ničemu nepomohou.

,,Stát!" zakřičel voják, který jel na úplném začátku průvodu. Neviděla jsem co se tam děje, ale měla jsem strach. ,,Co se tam děje?" zeptala jsem se tichým hlasem Edmonda, ale ten se ani nehnul. ,,Jsme v přepadeni." řekl tichým hlasem a díval se stále dopředu.

,,Nechceme žádné krveprolití a vše může jít hladce když nám vydáte Charoltt Mirqestri. Nemusíte se o ni bát." řekl pevný hlas ve předu. ,,Co když ji nedáme." zavolal Edmond a cítila jsem jak atmosféra zde stoupala. ,,Tak si ji vezmeme sami a přijdete nejen o vaši sestru, ale i o vlastní život." řekl pevný hlas k Edmondovi. Nemohla jsem nic dělat, mohla jsem jen poslouchat jak se rozhoduje o tom co bude v budoucnu. Museli nás sledovat jinak by to nevěděli, že Edmond je můj bratr. ,,Jste sám a nikde kolem vás nevidím další muže." zavolal na něj Edmond. Kolem vojáků bylo ticho a tak bylo slyšet zasmání a lusknutí prsty. Někdo vystřelil z kuše, ale nikdo od nás to být nemohl a tak zbývala jen jedna varianta. Někdo spadl na zem , ale bratr seděl stále na koni. ,,Stále si myslíte , že jsem sám?" zeptal se a slyšela jsem běžící koně a lidi. ,,Ptám se vás naposled. Chcete krveprolití, nebo nám vydáte Charlott Mirqestri." zvolal znovu pevný hlas a bylo ticho. Nikdo nic neřekl. Neměli odvahu. ,,Raději zemřeme a uvidíme na koho se štěstěna usměje." řekl Edmond a seskočil z koně. ,,Jak si přejete." řekl mužský hlas a všichni tasili meče. Tomuhle nemůžu přihlížet vždyť to není možné vyhrát.