Charlott Mirqestri - V Nejistotě

Nikdy, Pryč

„Takže, Greshovi se podařilo zdrhnout tajnou chodbou," začal Conneill poradu v hodovní síni a uchechtl se nad tou představou. „Ale moc dlouho se nikde schovávat nebude, protože les už pročesávají zbojníci, takže nejpozději zítra dopoledne Greshe přivedou." Dokončil a opřel se zády o stěnu. Přejel pohledem po nás a kývl na Edmonda, který se usadil do čela dlouhého stolu.

„Děkujeme vám za vaši pomoc, pane Litfransi," poděkoval mu Edmond a zbojník nad tím mávl jen rukou. Michael, který se odmítl posadit, stál u dveří a neklidně přešlapoval z jedné nohy na druhou. Řekl něco potichu Alexovi, který stál vedle něj a ten přikývl. „Myslím, že by bylo správné, kdybyste se k nám připojil a jel ke králi Hirveli. Gresh se na vás dopustil mnohých pomluv a..." „Cením si toho, ale já nestojím o to, abych byl opět vtáhnut do toho víru falešných lidí, kterým jde o moc. Navíc zapomínáte na to, že je na mně vypsaná pěkná suma a jeden dobrý skutek nic nezmění." Skočil mu Conneill nezdvořile do řeči.

„Slečna Charlott je teď volná a navíc její ctěná matka je teta krále." Nadhodil Harold, který seděl naproti mně a založil si ruce na hrudi. „Co tím chcete naznačit, Harolde? Že by to vyřešilo víc problémů najednou? Zrušení trestu pro vůdce zbojníků Conneilla, tak že bych si vzala Lamberta? Jsem proti." Řekla jsem drze a zamračila se na Harolda a ten se podíval na Ignáce, který seděl vedle mě. „Harold má pravdu, navíc byste byla provdaná za někoho, koho znáte." Řekl mi vážně do očí. Někoho koho znám, ale nemiluji? Nikdy, chtěla jsem říct nahlas, ale odpustila jsem si to. Podívala jsem se na Michaela, který se mi díval do očí. Zatínal ruce v pěsti a Alex do něj musel drcnout, aby se vzpamatoval. Pak jsem se podívala na Lamberta, který seděl na konci stolu a nevypadal moc nadšeně.

„Vyřešilo by se to a navíc by ses sem mohla vrátit. Být daleko od centra dění." Řekl Edmond klidně. Zbavit se mně, opravila jsem ho v duchu, protože mi to tak vyznělo. Otočila jsem se na něj s otevřeným očima dokořán. Tohle byla od Edmonda podpásovka. Co se s ním stalo? Copak se úplně změnil za tu dobu, nebo mu šlo jen o mé dobro? Přehodila jsem pod stolem nohu přes nohu, lokty opřela o desku stolu a bradu složila do dlaní. Upřela jsem pohled do holé zdi a hledala nějaké dobré argumenty.

„Taky jsem proti," ozval se halou Conneillův hlas a všichni se na něj upřeně dívali až na mně. Překvapilo mně to, ale neviděla jsem potřebu se na něj podívat. Namísto toho jsem se opřela o opěradlo židle a narovnala se v zádech.

„Proč? Vždyť to je jednoduché a vyřeší se tím," „Ano, ano vím, co by se tím vyřešilo," skočil Edmondovi do řeči vůdce zbojníků a odmlčel se. Slyšela jsem, jak přechází po síni. Trhla jsem sebou, když mi na ramenou spočinuly jeho dlaně. „Ale možná bych s tím i souhlasil pod pár podmínkami, které se vyřeší u krále Hirvela, kde jsou nejspíš i vaši rodiče." Řekl klidně a sundal ruce z mých ramen. Podívala jsem se ke dveřím do síně a všimla si Michaela a Alexe, že odchází.

„Tak jen přece bude s vámi rozumná řeč." Prohodil Harold a pousmál se. Už jsem to nevydržela. Zvedla jsem se ze židle a svižným krokem odcházela ze síně.

„Charlott, nebuď uražená, věděla jsi, že se jednoho dne budeš vdávat." Zavolal na mne Edmond. Zarazila jsem se před dveřmi ze síně a otočila jsem se. „Kdyby si otec s matkou zjistili lepší informace o Greshovi, pak by se tohle nestalo. Kdyby brali ten dopis, který měl být jen pro mne vážně, pak by se tohle nestalo. Kdyby mi hledali dobrého manžela a ne nějakého hraběcího opilce, děvkaře, který je neschopný velet, vždyť ti jeho vojáci se vzdali. Vzdali! A on dokonce sprostě utekl!" Dostala jsem ze sebe všechen vztek a až teď jsem zmizela za dveřmi síně, které jsem za sebou zabouchla.

Rozběhla jsem se po chodbě a snažila se najít cestu ven ze zámku. Nejlépe na nádvoří, na vzduch, i když tam teď lilo jako z konve.

...

„Tím, že utečeš od problémů, si ničím nepomůžeš. Věř mi, já jsem to tak udělala a podívej se na mně, jdou po mně jak zbojníci, i vojáci." Ozvala se za mnou Aneta a já se otočila. Na tváři měla milý úsměv a prohlížela si mně od hlavy k patě. „Neutíkám, jen," „Jen se snažíš zmizet, utéct od problémů, je to jedno. Ale tam kam míříš, tě Michael čekat nebude." Trefila se přímo do černého, když jsem se zarazila uprostřed pohybu. Sklopila jsem pohled k zemi a promnula si tvář dlaněmi.

Aneta ke mně přišla, objala mně a potom se odtáhla. Usmála se a kývla hlavou na druhou stranu chodby, kde se ozývaly kroky. Když jsem se otočila, uviděla jsem Michaela, který byl celý mokrý od deště. Rozběhla jsem se k němu a skočila mu kolem krku. Bylo mi jedno, že se budu muset převléct. Hlavní bylo, že jsem byla s ním a nic jiného. Prsty mi přejížděl po zádech a než jsem se nadála, políbil mně.

„Pojď se mnou." Zašeptal mi do ucha, když se ode mě odtáhl. Než jsem přikývla, ohlédla jsem se za sebe, ale nikoho jsem neviděla. Aneta, jako by se vypařila a zmizela. „Kdekoliv, hlavně pryč odtud." Řekla jsem mu a nechala jsem ho, aby mně vzal do náruče a odnesl pryč.