Charlott Mirqestri - V Nejistotě

Cizinka

Ještě toho dne jsme odjeli. Převlečení v čistém a hlavně nenápadném oblečení. Ve stáji jsem si vzala koně, který byl osedlaný a dostatečně odpočatý. Přes obličej jsem měla šátek a hlavu mi pokrývalo kápi tmavého pláště, který mi byl do půlky lýtek. Michael byl na tom podobně, ale krom pláště měl u sedla uvázanou brašnu s jídlem a nějakými mincemi na cestu.

Před branou stála hlídka, složená z vojáků, kteří přijeli společně s Edmondem. „Máme jet nahánět toho parchanta." Řekl Michael pevným hlasem u brány a stráže jen přikývly a pustily nás. Kdyby jen věděly, kdo jim teď projel mezi prsty. Určitě za to zítra budou potrestáni, pomyslela jsem si, nemělo cenu nad tím přemýšlet a ani se otáčet. Utíkali jsme a potřebovali jsme se odsud dostat co nejrychleji, než mužům v síni dojde, že jim někdo chybí.

Zabořila jsem koni paty do slabin a uháněla s Michaelem pryč. Jeli jsme přes město, kterému se tak možná ani říkat nedalo, protože mělo blíž k vesnici a možná ještě blíž k nějakému tábořišti. Lidé tu prakticky žili na holé zemi a Gresh s tím nic nedělal. Kdyby král přijel, nedivil by se, že jsou tu zbojníci, kteří si žijí lépe, než lidé v městečku.

„Pamatuji si na dobu, kdy to tu vypadalo jinak." Prohodil Michael, když jsme se blížili k lesu. Přitáhla jsem koni otěže, aby zpomalil. Jeli jsme teď v lese vedle sebe a oba jsme se rozhlíželi, jestli neuvidíme zbojníky, nebo prchajícího Greshe. „Na," řekl potichu Michael a podal mi dýku. Tahle byla lehká oproti té, kterou mi dal předtím Alex.

Nakonec jsme jeli vedle sebe krokem, a i když jsem si to nechtěla přiznat, bála jsem se a kdykoliv se někde něco šustlo, snažila jsem se podívat, odkud to vyšlo. Jediné, co nám osvětlovalo cestu, byl měsíc a občas se mihly nějaké ty světlušky. Skoro jsem nedýchala, když kůň šlápl na větvičku a ta pod jeho vahou křupla. Nechtěla jsem vědět kolik je hodin, protože se mi oči klížily. Nad hranicí mezi spánkem a bděním, mně držela ostražitost.

Blížili jsme se ke konci lesa a v tom se před námi objevil jezdec na koni. Zastavili jsme s Michaelem koně a cizinec udělal stejně. Měl podobně zahalený obličej, ale oblečení měl v tmavě purpurové barvě. Gresh, proběhlo mi hlavou a podívala jsem se na Michaela, který měl volnou ruku na jílci meče.

Cizinec si nás nedůvěřivě prohlížel a jeho kůň neklidně přešlapoval. Kápi měl hodně stáhnutou do obličeje a šátek zakryl zbytek.

„Nevíte, kde bych našla Connailla Litfranse?" Zeptala se cizinka chraplavým hlasem.

„Promiňte, ale asi jste se spletla. Conneill Litfranse je už nějakou tu dobu mrtev." Odpověděl jí Michael ostražitě a nechal ruku na jílci meče. Cizinka si povzdechla, sundala si kápi a šátek. „Myslím si, že jako jedna z Očí vím, kdo, kde, a jak žije, Michaeli Litfransi." Promluvila žena už ne tak chraptivě, ale tiše a pevně zároveň. „Když teď vím, s kým mluvím, co chcete mému otci?" Zeptal se ji Michael a přitáhl koni otěže, aby necouval.

„Nemusíš mít o otce strach, přijela jsem, abych obhlédla stav. Snad víš, zkorumpovanost, násilí a podobné maličkosti. A jak víš, Conneill to tu má jako jeden z mnoha Očí na starost." Odpověděla mu žena a přitáhla si k tělu plášť.

Byla zvláštní, ale co na ni bylo nejvíc podivné, byly její lehce špičaté uši. Když jsem byla malá, slyšela jsem příběhy o tom, jak na Velkém Laquetu žili kromě lidí i elfové, víly, draci, čarodějové a podobní tvorové, kteří byli jiní...

„Zbojníci teď chytají Greshe. Nedělal svou práci správně. Být vámi, počkám někde ve vesnici, než Greshe najdou a předají Edmondovi Mirqestrovi." Řekl ji Michael a žena protočila očima.

„Vím, na co narážíš, ale o mně si strach nedělej. Mám to na příkaz od Hirvela, protože ví, jak pracují vojáci. Přidám se ke zbojníkům, víc očí víc vidí. Greshe chytneme ještě teď, jestli mi nevběhne do cesty. Takže kde pak najdu Conneilla?" Zeptala se Michaela a vychytrale se pousmála. „Na zámku." Řekl obratem Michael a pobídl koně do kroku a kývl na mně. Žena pobídla koně směrem z lesa, odkud přijela. Jela teď vedle mně a prohlížela si mně.

„To je teda slabota. Vychrtlý, s malými dlaněmi se začínajícími mozoly." Narážela na mně žena a uchechtla se. Nebylo to ale pohrdavě, bylo to jinak. Než jí stačil Michael něco odpovědět, stáhla mi šátek. Dívala se na mne svýma tmavě jantarovýma očima. „Moc mně těší, Charlotto Mirqestri, Messala Tarsot, 'Pětiset dvaceti očka.'" Představila se žena a podala mi ruku. Chvíli jsem si ženu prohlížela a dumala nad tím, odkud může znát mé jméno.

„Charlott Mirqestri." Představila jsem se jí, když jsme si podali ruce, i když to bylo zbytečné. 

„Budu se muset s vámi rozloučit." Řekla Messala, když jsme dojeli na konec lesa. Než však obrátila koně na druhou stranu, ještě dodala: „Za třetí vesnici, Michaeli, tě čeká Alex. Připojí se k vám i ještě jedna mladá dívka." Pak se rozjela a ztratila se v lese.

„Bude lepší, když odtud vypadneme co nejdřív." Řekl Michael ke mně. Vyrazili jsme v trysku a hnali koně pryč z lesa.

I když se mi žena představilajako Messala Tarsot - pětiset dvaceti očka, nevěděla jsem, kdo jsou nějaká oka, o kterých mluvila v titulech. Ale její jméno mi bylo povědomé,nebo jsem si to aspoň myslela. Jedno mi bylo jasné, a to, že to není žena, sekterou by se jen tak někdo chtěl dát do křížku. Byla ozbrojená, i když bylyvidět jen dva dlouhé meče, které měla připevněné na pásku. Musela mít zbraněvšude a ty dva meče byly jen tak pro výstrahu.