Charlott Mirqestri - V Nejistotě

Zdokonalovaní Se S Mečem

Spala jsem klidně beze snů, možná jsem byla za to docela vděčna. Ležela jsem na posteli klidně do doby, než někdo se mnou začal třást.

„Ještě chvilku." Zamumlala jsem ospale.

„Princezno, tady nejste ve svém zámku. Navíc chceme vědět, jak dobře umíš se zbraněmi zacházet." Ozval se hlubší klučičí hlas, který jsem prozatím nepoznala. „Alexi, myslíš, že když ji polijeme studenou vodou, dostaneme ji z postele?" Ozval se ten hlas znovu.

Naštvaně jsem vstala bez toho, abych si promnula oči. Na to, že jsem nic nepožila, jsem měla co dělat, abych v chůzi nespadla.

„Kdo si myslíš, že jsi? Mě budeš vyhrožovat kýblem vody!" Vyjela jsem na kluka, který se opíral o rám vchodových dveří.

Jen se šibalsky pousmál a podíval se mi do očí. Ty jeho oči a obličej mi připadaly povědomé, až na pár jiných rysů v obličeji. Podívala jsem se mu do očí a uklidnila jsem se. Bylo v nich něco, co říkalo, že vše bude v pořádku.

„Už jste se, slečno, vykřičela dost? Na stole je pro vás oblečení a nedivte se těm kalhotám, budou se vám hodit víc, než sukně." Řekl klidně a kývl na Alexe

Ustoupila jsem a nechala je odejít. Zavřeli dveře, aby mi udělali soukromí.

Začala jsem se převlíkat do košile a hnědých kalhot. Košile byla tmavé barvy bez výstřihu a byla mi pod zadek. Zastrčila jsem si ji do kalhot a utáhla si opasek, který zdobila bronzová spona. Kalhoty jsem měla naposledy, když jsem cvičila s mečem, což bylo asi před dvěma měsíci. Vlasy jsem si rozčesala a uvázala do copku. Na stole byl i hrnek s čajem, díky kterému se linula v místnosti nádherná vůně. Napila jsem se z něj a usmála jsem se, jelikož byl mátový. Někomu mohla tahle chuť vadit, poněvadž mu byl ostrý, nebo trpký, ale pro mě byl osvěžující a chutný. Položila jsem hrnek, utřela si rukou pusu a odešla ven před chatku. Jen pár dní mimo výchovu mé matky a už si utírám pusu rukou.

„Jak ses vyspala?" zeptal se mně Alex, když jsem k němu i jeho společníkovi přišla.

„Musím říct, že dobře, kdyby tu nebyla nějaká dobrá duše a nezačala se mnou třást." Řekla jsem a usmála jsem se na něj.

Alex se také usmál a podíval se na kluka vedle něj.

„Kdo jsi?" zeptala jsem se ho a prohlédla jsem si ho lépe.

A pak mi to došlo. Dala jsem si ruku na pusu a zamračila jsem se.

„Vy - ty jsi byl ten posel a zároveň přítel mého bratra, který..." Nedokázala jsem to doříct.

Z očí mi začaly téct slzy, ale následně jsem si je utřela a začala rychle mrkat.

Přišel ke mně blíž a naklonil se. Mohla jsem uhnout, ale neudělala jsem to. „Je v bezpečí, Gresh mu nic neudělá, dokonce nechal uklidit celý zámek." Řekl mi do ucha tiše. Pak se ode mě vzdálil k Alexovi.

„To nemůžete vědět. A navíc. Nejsem tu teď od toho, abych se s vámi bavila, včera mi bylo řečeno, že mě chcete zdokonalit v boji." Řekla jsem co nejpevněji, jak jsem mohla a utřela si slzy, které mi stékaly po obličeji.

„Je bystrá. Má pravdu, není tu teď od toho, aby se teď s námi vybavovala." Řekl kluk, od kterého jsem zatím nevěděla jméno. Alex na mně kývl abych šla za nimi .

Vedli mně někde za chatky, kde byla malá louka, z jedné strany ohraničena malým potůčkem. Pěkné místo k odpočinku, než k zdokonalování se v boji.

„Umíš s mečem?" Zeptal se Alex a oba se otočili ke mně čelem. Přikývla jsem. Alex vytáhl z pochvy meč a podal mi ho. Byl těžký, ale podle ostří se dalo poznat, že je z kvalitního materiálu.

„Bohatí páni si dobře hlídají své meče." Řekl kluk vedle Alexe.

„Jak se jmenuješ, nebaví mně tě oslovovat beze jména." Řekla jsem k němu klidným hlasem.

„Michael. A chyť ten meč pořádně, po prvním výpadu by ti vypadl z ruky." Pokáral mě, potlačovala jsem protočit oči.

S ním asi nebude zábava, tak jako s Alexem.

.

„Motají se mi nohy. Chci si odpočinout." Řekla jsem a sedla jsem si na zem.

Mohlo to být teprve dvacet minut, co jsme trénovali. Několikrát jsem spadla a nedokážu si vysvětlit jak. Když jsem cvičila naposledy, byla jsem na tom dobře, ale teď se mi třásla ruka a meč mi připadal těžší, než předtím.

„Princezno, zvedni se. Ještě chvilku vydržíš." Řekl ke mně Michael a přísně se na mne podíval. Se zamračeným obličejem jsem se postavila zpět do bojového postoje.

Tentokrát jsem začala prudkým výpadem. Michael se mu vyhnul a tak jsem zase spadla na zem. Volnou rukou jsem se bouchla a zasyčela jsem. Bolest mi prudce projela rukou.

„Výpad byl sice prudký, ale mysli přitom i na to, že tvůj protivník se ti může vyhnout a ty spadneš. Při souboji musíš myslet jen na souboj a mít taktiku promyšlenou předem. A umět číst v protivníkovi tak, jako on dokáže číst v tobě." Řekl ke mně Michael a podal mi ruku, abych se mohla postavit.

Ruku jsem přijala a povzdechla jsem si. Byla jsem pro tuto chvíli vysílena. A stejně nikdy nepůjdu do souboje. Oni mně mají jen zdokonalit v sebeobraně, tak proč mi říká tyhle věci, kterým nerozumím.

Alex na mně viděl, že už jsem vysílená a všimla jsem si, jak se dívá na Michaela.

„K večeru ti dáme luk a šípy, třeba na tom budeš lépe, když je meč pro tebe moc těžký." Řekl a pousmál se na mně.

Přikývla jsem, a když k nám přišel Alex, vrátila jsem mu meč. „Sejdeme před tvou chatkou, Alexi, ale střílet půjdeme do lesa. Nemůžu riskovat, že někoho, princezno, zraníš." Řekl Michael pevným hlasem a hned potom, co se rozloučil s Alexem, odešel.

Proč mám pocit, že když mně oslovuje princezno, je to bez úcty.

,,Půjdeme. Feris nám třeba připravila snídani." Řekl Alex a šli jsme společně do chatky.

„Je pořád takový přísný a snaží se, aby byli všichni dokonalí?" zeptala jsem se Alexe klidně.

„Michael má pro své chování i důvod. Jeho starší bratr Lambert, ho v tom ovlivnil, když jsme byli malí. Jediná chyba pro nás může znamenat smrt. Tomu ty Charlott, ale nerozumíš." Řekl Alex klidně a podíval se mi do očí.

Pochopila jsem, co tím myslí. Oni nežijí normální život, jako lidé, kteří žijí v mé domovině. Z krutostí svých pánů si museli vybrat. Buď být obyčejnými poddanými, rozdělující se na skupinu bohatých a chudých, nebo žít zde a být zbojníky.