I Don't Get It [CZ]

🌞40🌞

„Ahoj Minie!"„Kolikrát jsem ti říkal, že na mě tak nemáš volat!" pohrozím svému kamarádovi, který se na mě vesele šklebí. „Já vím, vím, ale ono tomu nejde odolat." „Tak to se to rychle nauč ovládat, jinak s tebou končím," usměju se, vlastně mi to až tak nevadí, ale to on vědět nemusí. „Co je dnes v plánu?" „Co takhle se prostě jen potulovat, nechce se mi nic,"odvětí Jin. „Nebude to nuda?" zapochybuji. „Už se mnou někdy nuda byla?" „Jasně že ne," zasměju se a pobídnu ho, abychom šli. 

S Jinem čas vždy rychle plyne. Na rozdíl ode mě, on zůstal v kontaktu se svou korejskou rodinou, takže mě poučuje o novinkách z mé rodné země, což je někdy na zabití. Vlastně díky němu jsem si uvědomil, že je mi to až líto, že kdybych se jel podívat do Koreje, vypadal bych tam jako tupec. Neměl bych šanci zapadnout. Jin mě naučil několik základních frází v korejštině, během jejichž výuky jsem ho málem zabil, protože on nechápal, že já to nechápu. 

Jako už mnohokrát předtím jsme se tak bezcílně toulali městem a mluvili o hloupostech. Opravdu to většinou byly rozhovory, které by nezasvěcenému musely připadat padlé na hlavu. Vyšli jsme na vyhlídku nedaleko za městem. Byl odtud krásný výhled na město pod námi. Hlavou mi problesklo, že sem bych mohl vzít Kena na naše výročí. Jo, znělo to jako dobrý nápad. „Mine, ty mě neposloucháš," povzdechl si můj společník a já na něj zmateně otočil hlavu. „Hm?!" „Říkal jsem, že bychom si tady na chvíli mohli sednout." „Jo jasně," vyhrkl jsem a už jsem dosedal na suchou zem. 

„Víš, tohle místo je pro mě hodně speciální," začal Jin. „Teď mi tady budeš vyprávět svůj životní příběh, nebo co?" zeptal jsem se ho posměšně, ale on mě zarazil překrytím pusy svou rukou. „Nepřerušuj, chci být dramatický." Strhl jsem jeho ruku z mých úst a raději se zadíval před sebe. Světla města nebyla ještě úplně zřetelná, bylo sotva pološero. „Dřív jsme bydleli tady, to víš, táta mě sem brával jako prcka a říkal mi, jak se tady vyznal mamce," odmlčel se. Cítil jsem jeho pohled na sobě, ale za nic na světě bych se na něj nyní nepodíval. Tahle chvíle se mi vůbec nelíbila. „Já bych chtěl udělat to samé." Vlastně nevím, proč jsem v tu chvíli otočil hlavu a ani jsem nikdy nepochopil, proč jsem spolupracoval, když mě políbil. Zmateně jsem na něj hleděl, zatímco on putoval dlaní po mé tváři. „Chtěl jsem to udělat už dávno, ale nemohl jsem najít odvahu," šeptal. 

Z toho šoku jsem se probral, až když se ke mně naklonil a přitiskl své rty na mé podruhé. Hlavou mi proletělo, že tohle přece není Ken, načež jsem Jina prudce odstrčil. „Udělal jsem něco špatně?" Byl zmatený, ale já víc. „Špatně?! Já mám přítele, Jine!" vykřikl jsem. „Ale nevypadal jsi, že by se ti to nelíbilo, tak kde je problém?" „Možná v tom, že jsi můj kamarád a Kena na rozdíl od tebe miluju, nechci ho podvádět!" „Jsi si tím jistý, předtím jsi tak nepůsobil," řekl a násilně si mě k sobě přitáhl. Moje protesty byly naprosto bojkotovány a já začal panikařit. „Líbilo se ti to, tak mi netvrď něco jiného." Najednou jsem k tomu člověku vedle mě ucítil takovou nenávist, kam zmizel ten kámoš, kterým se zdál být? Ze všech sil jsem ho od sebe odtrhnul a prudce se zvedl. Trochu se mi podlamovaly nohy, ale ustál jsem to. „Řekl jsem ne, už nikdy nic takového neuděláš, rozumíš?! Ken se to nesmí dozvědět!" vyhrkl jsem těsně předtím, než jsem doslova utekl z vyhlídky a nechal tam svého, asi bývalého, kamaráda sedět.