I Don't Get It [CZ]

🌝33🌝

Pátek, den koncertu. Začátek je v osm, ale musíme tam být dřív, abychom chytli nějaká dobrá místa. Proto nyní sedíme s Minem v autobusu a snažíme se působit nenápadně. Mně osobně to dělá dost velký problém, protože po předchozím týdnu, který jsem v podstatě celý strávil s ním nebo alespoň v myšlenkách na něj, je pro mě vysoce obtížné držet se zpátky. Jemu to problém zjevně nedělá. 

Několikrát za posledních deset minut jsem se přistihnul, že na něj bezostyšně civím. „Co se děje?" přistihne mě při činu a já radši sklopím hlavu, aby neviděl, jak rudnu studem. „Nic, jen koukám," zamumlám si spíš pro sebe. „Neříkal jsi, že nemáš rád, když si lidi mumlají?" popíchne mě Min a nevinně se usměje. Drcnu do něj loktem, ale nic mu na to neřeknu, má pravdu. 

Z autobusu zamíříme rovnou k hale, kde skupina vystupuje, už nyní, hodinu a půl před začátkem, se zde táhne dlouhá řada fanoušků. Odevzdaně si povzdychnu, ne že bych měl tu potřebu stanovat před klubem jen kvůli nejlepšímu místu, ale kdybych nemusel do školy, mohl jsem chytit lepší. Minovi to zřejmě problém nedělá. Vesele si vedle mě vykračuje a vypadá při tom tak nádherně, že si přeju ho obejmout a všem ukázat, že je můj. Co se tohoto problému týče, ještě jsme ho nevyřešili. Mám pocit, že Min čeká na mě, ale mě vždy přepne v hlavě, a přihlásí se mé nezkušené já, které není ničeho schopné. Tudíž setrváváme v tom nevyhraněném vztahu, které by se dalo nazvat přátelstvím, jen se objímáme víc než by se dalo čekat. Moc dobře si uvědomuju, co se mnou jeho přítomnost dělá, ale nechápu, jak se mu to podařilo. 

Stoupneme si tedy do zástupu upovídaných lidí a čekáme, bude to ještě chvíli trvat, to je jisté, ale stěžovat si nebudu. S Minem začneme řešit nějakou hloupost ohledně školy, nic podstatného, když se na nás otočí osoba, která stála před námi. Šikmooký kluk s blonďatými vlasy, zřejmě si je obarvil, o něco vyšší než Min, ale přibližně stejného věku. „Já si myslím, že je to právě naopak," zakření se na nás, zvláště bych řekl na Mina, což mi rozproudí krev v žilách. „Přesně, snažím se mu to vysvětlit, ale on si nenechá vymluvit svou teorii," usměje se Min nazpět. Hej Minie, já jsem tady taky. „Je to asi beznadějný případ," pokračuje neznámý asiat. „Mimochodem, jsem HyunJin, ale raději Jin," natáhne ruku směrem k Minovi. „SeungMin, vlastně Min," radostně mu rukou potřese. „A ty jsi?" otočí se ke mně Jin. „Ken, jen Ken," odpovím lehce dotčeně, načež si vysloužím drcnutí do žeber od mého kamaráda. „S tebou si člověk asi moc nepokecá, co?" rýpne si ten druhý. Co mě ale rozčílí je, když se tomu Min zasměje. „To máš pravdu, občas je to s ním těžké." 

Ti dva si neskutečně padli do noty a celu dobu, co jsme čekali, prokecali. Sám jsem se do jejich diskuze zapojoval jen minimálně a skrytě doufal, že to Minovi dojde a přesune svou pozornost na mě. Nestalo se.