I Don't Get It [CZ]

🌝26🌝

„Ahoj." Tichý pozdrav, který stačí k tomu, aby se mi na tváři rozlil obrovský úsměv. „Ahoj," usměju se na něj. „Můžeme jít, jestli chceš." Přikývne, takže směle vyrazíme vpřed. „Kam to vlastně jdeme?" „Hm, myslel jsem, nejsi alergický na kočky, že ne?" Zavrtí hlavou. „Skvělé, byla mi doporučená kočičí kavárna, v pořádku?" „Jasně, kočky mám rád," usměje se. Všimnu si zajímavého faktu, když se Min zasměje, zmenší se mu oči tak, že vypadají jako půlměsíčky. Je to rozkošné. „Co je, mám něco na tváři?!" Zavrtím hlavou: „Nic tam nemáš, nic co by vadilo. Jen obdivuji tvůj úsměv." Po mých slovech zrudne jako rajče, na jeho světlé pokožce je to zřetelně viditelné a mě to opět donutí zvednout koutky k úsměvu. 

V tichu jsme dorazili k oné kavárně a usadili se k volnému stolku. „Tak co si dáš?" zeptám se ho zdvořile. „Asi latte, ty?" „Presso, mám rád klasiku." To už se k nám blíží servírka a také první zvědavá číča. „Dobrý den, co si budete přát?" Objednám za oba a pak už jen spokojeně sleduju Mina, který drbe onu odvážnou kočičku za ušima. „Máš kočky hodně rád?" Zvedne ke mně hlavu. „Jo, ale radši mám psy." „Tak to jsme na tom stejně, ale proti kočkám také nic nemám." „Psi jsou citlivější, víc ti rozumí, ne jako kočka, která se na tebe při první příležitosti vykašle," povzdechne si. Proč mám pocit, že za slovem kočka se skrývá něco víc. 

Servírka nám přinese objednanou kávu. Netrvá dlouho a už jsme obklopeni mňoukajícími stvořeními, která se dožadují drbání případně i nějaké dobroty. Min vypadá jako ve svém živlu a já jsem spokojený, když ho vidím tak v klidu a pohodě. Ještě v kavárně strávíme nějaký čas, já z něj dostanu jeho číslo, které se stane mou dnešní největší trofejí, ale začne se schylovat k páté hodině a já vím, že Min bude muset domů. Nechce se mi s ním loučit, čas s ním plyne tak jinak, příjemněji. Nakonec se přece jen zvedneme a odcházíme. Mou hlavou pluje nápad chytit ho za ruku, ale nemůžu najít odvahu k tomuto činu. Nevím, jestli by to chtěl, třeba se nechce projevovat na veřejnosti. „Můžu tě doprovodit domů?" zeptám se, aby řeč nestála. „Jestli chceš?" pokrčí rameny. „Já jen, aby ti to nebylo nepříjemné." „Ne, byl bych rád," pípne. „Já bych byl taky rád, takže jdu s tebou." 

Vím, že jdeme hodně pomalu, dokonce z jasného důvodu vynecháme městskou dopravu, aby to déle trvalo. Sem tam se mi povede otřít se o něj ramenem, při čemž mnou projede příjemné elektrické zachvění. Zbožňuju jeho přítomnost. Bydlí na druhé straně města než já. Když se zastaví před vrátky řadového domku, je mi jasné, že se s ním budu muset rozloučit. „Tak jsme tady," podívá se mi do očí a já se v těch jeho topím, sice se stmívá, ale stále ho vidím jasně a zřetelně. Nejradši bych ho hned teď chytil a už nepustil. „Bylo to moc fajn, děkuju ti." „Nemáš mi za co děkovat, to je samozřejmost. Mně se to taky líbilo, mohli bychom to někdy zopakovat." Vidím na něm, že se mu taky nechce jít, ale přece jen se otočí k brance, kterou otevře. „Počkej ještě!" chytnu ho za ruku a on na mě hodí zmatený pohled. „Mohl bych..." neumím se vymáčknout. „Mohl bys co?" zeptá se, ale neslyším v něm žádné obavy spíš zvědavost? „Mohl bych tě obejmout?" vykoktám a čekám, co mi na to řekne. Neřekne nic, jen pokývne hlavou a to už ho drtím v objetí. Ruce mi omotá nesměle kolem pasu a hlavu zaboří do hrudi. Spokojeně vydechnu, tohle se mi líbí. Položím si hlavu na jeho, okamžitě mě praští do nosu jeho vůně a já mám co dělat, abych slastně nevzdychl. Lehce mě to vyděsí, jeho přítomnost se mnou dělá divy a já s tím nehodlám nic dělat. Je to nakonec on, kdo se ode mě odtáhne a s popřáním dobré noci odcupitá do dveří jeho domu. Vydechnu zadržovaný dech, tohle je teprve začátek a já jsem z toho dost v háji, co budu dělat, až se dostaneme někam dál? 

Nový vzhled Wattpadu doputoval už i na můj mobil. Co je to ale platné, když mi ta aplikace pořád nefunguje a příběhy musím vydávat na laptopu? Trochu jako mluvit proti zdi. 

Zrovna poslouchám RP, takže je hodím i sem. 😍