I Don't Get It [CZ]

🌞16🌞

Šok, který jsem zažil ve středu, se nedá přirovnat k ničemu, co se mi za můj mizerný život stalo. Máma byla doma. To bylo samo o sobě divné, ale dejme tomu. Horší bylo, když si mě přísným hlasem přivolala do kuchyně. Začínal jsem tušit, že mi někde teče do bot, ale nemohl jsem tu díru najít. 

„Zaprvé Mine, jak to že mi dnes volali ze školy, že tě šikanují a já vůbec nic nevěděla," zamračí se. „Zadruhé mi vysvětli, jak je možné, že tě šikanovali za to, že jsi gay, když ty jsi přece normální!" Zamrkám tím zděšením, tohle nemělo nikdy vyplout na povrch, nebo minimálně ne v dohledné době. Co jí mám teď asi říct?! „Tak mluv, SeungMine!" Celým jménem mi neřekla už hodně dlouho, tohle je zlé. „Promiň mami," vypadne ze mě. „Promiň co!" vyjede. „Že jsem ti to neřekl, nechtěl jsem ti přidělávat starosti," vzlyknu. „Nebreč mi tady, měl bys být rád, že máš rozumné kamarády, kteří se ti snaží pomoct, i když nechápu, kdo by chtěl pomáhat gayovi," vydechne, na chvíli se odmlčí a mě zatrne. Co budu dělat, když mě nepřijme? „Mám pro tebe dvě nová pravidla Mine," zahledí se mi do očí, nepoznávám je, není v nich moje mamka, která mě podržela vždy, když bylo třeba. „První, už nikdy mi nebudeš lhát." Na to jí kývnu. „Druhé, nebudeš chodit ven do té doby, než tě ta tvá gay fáze přejde," při slovech gay fáze použije tak nepříjemný hlas, až mi zamrazí v zádech. „A pokud se z toho nedostaneš, nebudu mít jinou možnost, než tě poslat za otcem, nesnesu, aby můj syn byl homosexuál!" ječí na mě a já cítím jen slzy koulející se po mých tvářích, jak se z toho asi mám dostat! Jak?! „Rozumíme si?" Neodpovídám, nevím, jak bych na to měl odpovědět. „Rozumíme si, Mine?!" opět zvýší hlas. „Ano, mami," vzlyknu a raději se jdu schovat do pokoje, kde se neudržím a zmáčím slzami celý polštář. 

Dalšího dne se na mě ve škole sesype snad celá škola. Výslech v ředitelně. Nezapírám. Nemá to cenu, všichni to vědí. Všichni. Ten přeafektovanej kluk z autobusu ke mně přiběhne a říká mi, jak je to úžasné, že mu to Ken všechno řekl, že je rád, že může pomoct člověku, jako je on, a ve mně se vře krev. On se na to nemohl vykašlat. Nemohl mě nechat být. Rok tady žiju jako šedá myška a až na pár jedinců, kteří si mě bohužel všimli, jsem si vedl dobře. Pak přijde on a vše zkazí. Všechno. Když ho následně zahlédnu v parku, probudí se ve mně dlouho zadržovaný vztek, doběhnu ho a vyčtu mu úplně všechno. Nevím, kde se to ve mně bere. Vím, že bych nic z toho nebyl schopen v normálním stavu zrealizovat, ale je mi to fuk. Potřebuji se na někom vybít. Vykřičet se a on za to vlastně částečně může. Nevnímám, co mi říká a jdu pryč, musím se od něj dostat, než mě to přejde a já se mu vrhnu kolem krku a začnu brečet. To nesmí vidět, myslel by si, že vyhrál. Vím, že k němu stále cítím to, co začalo v prváku a nechce to zmizet. Měl bych ho ale vytěsnit. Musím. Jinak budu muset za otcem do Koreje. Dveře do domu odemykám snad dvě minuty, protože na zámek přes slzy nevidím. 

Následující den ho probodávám na chodbách vražedným pohledem, protože doufám, že mi to pomůže ho začít nenávidět. Jeho modré oči, které mě smutně sledují, mi však moc nepomáhají. Vypadá jako opuštěné štěně a já mám pro štěňata slabost. Opět končím v pokoji a hledám slzy, které už mi musí brzy dojít, dle toho kolik jsem jich již vyplakal.

Psát z pohledu Mina mě opravdu baví. :)