I Don't Get It [CZ]

🌞24🌞

„To si ze mě děláš..." polknu nadávku, co se mi drala z pusy. Odkdy jsem tak sprostý? „Geniální, že!" Zasměje se jako největší neviňátko a já nevím, jestli ho chci víc praštit nebo políbit, protože... Kruci, jasně že ho chci praštit! „Uvědomuješ si, cos vůbec vypustil z pusy?" zeptám se. Jen tak pro jistotu, kdyby na něčem jel a neovládal svá rozhodnutí. To by o tom ale asi nevěděl, takže nic. „Jasně, že jo a jsem na sebe hrdý." „Opravdu?" zeptám se už opravdu zoufale, protože to vypadá, že si nedělá srandu. „Něco špatně?" zmateně zamrká. „Něco špatně!? On se mě opravdu zeptá na takovouhle hovadinu! Jasně, že je něco špatně!" Naberu do plic potřebný vzduch, abych ho následně mohl seřvat na jeden nádech. „Právě jsi mi řek, ať předstírám vztah s Yvette, s Yvette, která je možná lesbička, ale taky je nehorázně děsivá. Tohle by mi zaprvé máma neuvěřila a zadruhé, by mě to asi stálo zdravý rozum! Přemýšlíš ty vůbec někdy?!" „Jako občas jo, ale sem tam mám výpadky," povzdechne si zklamaně. „Zlobíš se hodně?" pípne. „Víc než po pátku už se zlobit nemůžu, tak si to nějak přeber," procedím skrz zuby. Nevím, kde se to ve mně bere, vždycky jsem to byl já ten tichý a slušný. Teď bych ale nejradši všechny poslal pěkně do háje a ještě jim škodolibě zamával. Možná puberta. Otočím se k němu zády, abych to nějak vydýchal. 

„Můžu s tím něco udělat?" Ozve se za mnou. „To teda nevím," řeknu spíš zamyšleně než naštvaně, asi jsem vyčerpal svou dnešní dávku. „Co to děláš!?" vyjeknu, když se mi omotají dvě paže kolem pasu. „V pátek jsi řekl, že tě můžu klidně milovat, tak se o to snažím, ale jak sis asi všiml, moc mi to nejde, pořád dělám amatérské chyby." Opře si svou hlavu o temeno té mé. Je vyšší než já, všichni jsou vyšší než já, pomyslím si v duchu. „Zapomeneme na to? Vymyslíme to jinak, jen se nezlob. Nemyslel jsem to špatně." Cítím, že v jeho objetí povoluji. Je to ňouma. Pousměju se nad myšlenkou, že bych ho jednou mohl třeba nazývat svým ňoumou. „Tak fajn, fajn," snažím se vykroutit z jeho sevření. „Jen mě už pusť, někdo by nás mohl vidět a myslel by si, bůh ví co." „Ale mě by to nevadilo," zaprotestuje, ale pustí mě. Otočím se k němu čelem, abych se ujistil, že se mi nezdá. Nezdá. Směje se na mě jako blbeček a mě koutky taky ulítávají směrem vzhůru. „Víc ti to sluší, když se směješ." Nad jeho poznámkou zrudnu jako rak. Lhář jeden, vypadám pořád stejně. „Mohli bychom po škole něco podniknout? Chci ti vynahradit ten pátek." „Možná by to šlo, ale musím být do šesti doma, aby máma neměla problém." „Jasně, takže se sejdeme před školou, kdy končíš?" „V půl třetí." „Já hodinu před, počkám na tebe, jo?" „Dobře. Pojď, za chvíli bude zvonit, takhle přijdeme oba pozdě," pobídnu ho, protože další minuty o samotě s ním bych asi nepřežil. 

Dovede mě až ke třídě, jeho sebevědomý výraz se změní na zmatený. „Co se děje?" zeptám se pro jistotu. „Nic, jen nevím, jak se s tebou teď rozloučit." „Ježíš, prostě řekni ahoj, stejně se za pár hodin uvidíme, ne?" „To sice jo, ale není ahoj moc obyčejné?" „Pane bože, ty už zase přemýšlíš nad úplnýma blbostma, radši jdi, než zase řekneš něco, co nechceš," pobídnu ho k odchodu. „Tak teda, ahoj," mávne na mě a odchází. Díky bohu, kdyby se neotočil, asi bych ho objal a už nepustil a co by on asi dělal ve třídě druháků? Přestaň přemýšlet nad pitomostma Mine, ještě se z toho zblázníš. Ještě se za ním ale ohlédnu a pak opravdu otevřu dveře do třídy.