I Don't Get It [CZ]

*10*

Pondělí. Mohlo by se vymazat, ale to by tu pak zbylo úterý a to si tuhle ohavnou úlohu prvního dne v týdnu nezaslouží. Ke škole se tak nějak doploužím jako stín, ale moc dobře přitom vnímám osoby vedle mě, ji jsem ještě neviděl. „Hej ty! Neviděl jsi mého kámoše Kena? Takový veselý chlapík, plný energie hned po ránu, středně vysoký, a když se sebou něco udělá, tak i pěkný," zařve mi do ucha Andrew. „Ne, toho jsem teda dneska neviděl," odseknu mu a pokračuju svým tempem ala zombie ke skříňkám. „Co je to dneska s tebou," stará se dlouhán, který postává vedle Andyho. „Nic, jen jsem se blbě vyspal." Vlastně mu ani nelžu, moc jsem toho včera nenaspal, jak jsem přemýšlel nad tím, že Jasmin je zřejmě na dívky a místo, aby mě odmítla nějak na úrovni, tak mi řekla, že nehledá vztah. Zhluboka si povzdechnu. „Fajn, pojď koupím ti kafe," houkne na mě Peter, což mi přece jen trochu dodá naději na zvládnutí dnešního dne, přepnu tedy na dvojku a jdu za ním. 

Na Jasmin narazím až o poslední přestávce a hned si ji odchytnu pro sebe. Její výraz jasně značí, že netuší, jestli ji chci zabít nebo napřed jen mučit, ale není šťastná, to rozhodně ne. „Proč jsi mi to neřekla rovnou?" „Co neřekla?" odpoví mi otázkou. Opět si povzdechnu, pokolikáté dneska už? „O tobě a Yvette," upřesním tedy svou otázku. Vykulí oči, ale už to není tak roztomilé, jako když jsem ji žádal o doučko z matiky. „Jak... Jak to..." nedořekne. „Včera v parku." Zaklapne pusu a přivře oči, zřejmě potřebuje vymyslet vhodnou odpověď. „Nikomu to neříkej, prosím," vypadne z ní nakonec. „Proč ne?" optám se jí na oplátku. „Protože lidi to nechápou. Nepochopí, že to není nic špatného. Navíc spolu nejsme ani moc dlouho, nechci z toho mít problémy poslední rok ve škole." Překvapeně na ni koukám. Sám nechápu, jak někdo může mít rád stejné pohlaví, ale že bych to odsuzoval? To bych se asi těžko přátelil s Andrewem a Jamiem a co vím, tak moji přátelé s tím taky nemají žádný problém. „Prosím, že to neřekneš. Prosím, Kene," mám pocit, jako bych ji měl v hrsti, stačilo by říct pár slov a ona by udělala cokoliv bych chtěl, aby udržela své tajemství. Vrazím si pomyslnou facku za to, že vůbec něco takového napadlo. „Nikomu to neřeknu, můžeš mi věřit," řeknu radši rychle a ještě rychleji se odporoučím, protože na obzoru zahlédnu zrzavou hřívu. 

Když se po poslední hodině vydám opět ke skříňkám, zahlédnu známou postavičku, která se dobývá do svého úložiště věcí, a tak se vydám za ní. „Ahoj," řeknu dost nahlas, aby mě slyšel, ale ne tak, aby se lekl. Ještě by zase utekl a co já potom. Pomalu se natočí ke mně a vykulí na mě svoje oči. „Posledně jsi mi utekl," usměju se na něj, bavím se jeho nechápavým výrazem, „Takže, všechno v pohodě?" Pokývá hlavou. „Super, mluvit umíš taky?" Opět kývnutí. „Tak to bys mi mohl říct, jak se vlastně jmenuješ, protože na sebe poslední dobou dost narážíme a mě irituje na tebe volat hej ty," zazubím se na něj, což ho zřejmě vyděsí, protože se opře o skříňku za ním a já mám strach, že brzy omdlí, jak je bledý. Ale on je bledý pořád, třeba se mi to jen zdá. „Min," pípne nakonec. „Jakže? Špatně jsem tě slyšel," pokračuji ve škádlení a až se děsím nad tím, jak moc si to užívám. On je však zřejmě jiného názoru, protože mi přijde, že se k blednutí přidal i třas. Tak počkat, zbystřím, on se mě snad bojí? „Lee SeungMin!" vyhrkne, odrazí se od skříňky, až mě odstrčí a mizí neznámo kam v davu studentů. Kene, ty jsi fakt třída, vyděsíš kluka, kterému chceš pomoct. „S ním si moc nepokecáš," ozve se vedle mě. „A radši to ani moc nezkoušej, je divnej a nemocnej." Nestihnu najít zdroj onoho hlasu, protože mi zmizí mezi ostatními druháky. Takže Min je v druháku, alespoň něco jsem zjistil.

To nám ten rok ale hezky začíná...