I Don't Get It [CZ]

☀4☀

Už druhým rokem snáším pro mě velmi nepříjemné prostředí střední školy. Člověk mé tělesné konstrukce to nemá jednoduché, zvlášť když má navíc šikmé oči. Někdy si opravdu přeji být jako všichni ostatní, vše by se zjednodušilo. Žádné házení papírků s karikaturami a nenávistnými zprávami, žádné nepříjemnosti na záchodech. Bohužel tomu tak není, jsem z části Korejec a nic s tím dělat nemůžu, máma, taky z části Korejka, si musela vybrat za partnera taky šikmookého. Sama šikmé oči nemá, její krev už je tak smíšená, že se tento znak vytratil, zbyla jí jen nepřirozeně světlá barva pokožky a malý vzrůst. Jako každé ráno se snažím splynout s davem, aby si mě nevšimli ti, o které nestojím. Naopak očima hledám tu jednu osobu, která mě nanejvýš zajímá. Nakonec ho objevím. Je ke mně otočený zády, s někým se baví, takže nemohu vidět jeho krásné modré oči, taky bych takové chtěl, ale musím se spokojit s těmi svými obyčejně tmavě hnědými. Vydržel bych na něj zírat věčně, ale zaznamenám, že si mě povšiml David, který patří k mým hlavním šikanátorům, tudíž se urychleně přesunu ke skříňce, abych se vyhnul jeho pichlavému pohledu. Bohužel s ním musím strávit dalších pět hodin v jedné učebně, což mi na náladě zrovna nepřidá. Kupodivu byl dnes celkem klid a já se po náročném dni ještě vydám na toalety. „A hele, kohopak tady máme, našeho malého bastarda." A já si říkal, že dnes byl podezřele v klidu. Neodvážím se na něj otočit a tak jsem překvapen, když do mě strčí a já skončím v jedné z kabinek. „Na koho jsi to tak zasněně ráno koukal, co?" Zarytě mlčím a mrkám, abych zadržel slzy, nesmí to vědět, nesmí. „Že by náš asijskej pitomeček byl taky buzna?" Jedna neposlušná slza opustí mé oko a já postřehnu jeho vítězný úšklebek. Vůbec se mi to nelíbí, vždycky mi dokonale nažene strach jen svou přítomností. „Takže mám pravdu, co? No jasně, někdo jako ty nemůže být normální. Vlastně se ani nedivím. Jen počkej, až se to dozví celá škola, to bude nádhera." „Prosím ne," špitnu skrze slzy, které se teď už v plné parádě valí z mých očí. „A co za to? Snad si nemyslíš, že mi nula jako ty může nabídnout něco, o co bych měl zájem!" Znovu začnu vzlykat. Asi v tu chvíli se otevřou dveře do kabinky, v nich stojí ON a během chvíle dostane Davida ven. Jakmile zmizí, zpanikařím, nechci, aby mě viděl v této situaci, a tak raději zaklapnu zámek dvířek. Překvapí mě otázkou, zda jsem v pohodě, nezmůžu se na pořádnou odpověď, jen zamumlám, že jo, což mu zjevně stačí a odejde pryč. Ještě chvíli vydýchávám prožitý šok, David to ví a nic mu nezabrání, říct to všem. Jsem totálně v háji. S myšlenkami na sebevraždu se vypravím domů. Mamka je v práci, jako zdravotní sestřička musí dělat i odpolední a noční směny, takže ji moc nevídám. Ohřeju si oběd a zapadnu do svého pokoje. V podstatě celé odpoledne strávím koukáním do stropu, kdy mě také napadne, že bych měl Kenovi poděkovat. Připravil jsem si dlouhou řeč, ale věděl jsem, že se stejně zaseknu hned u první věty. Tak se taky stalo, na konci dne jsem ho viděl procházet chodbou a řekl si teď nebo nikdy. Odvážně jsem se mu postavil do cesty, až do mě málem narazil. Moje odvaha mě přešla hned, jak se mi podíval do očí. Tak krásné, křišťálově modré, tvář bez jakékoliv chybičky. Pravý opak mě. „Ahoj, ty jsi Ken Kingston, že?" za tuto větu si vrazím hned několik imaginárních facek, které si určitě ještě později vrazím i doopravdy. Bohužel si všimnu netrpělivosti v jeho očích a již nejsem schopný řádně pokračovat. Projde kolem mě, jako bych byl duch. Povzdechnu si, co jsem asi tak čekal. Vyjdu ze školy, procházím kolem knihovny a jen tak náhodně kouknu do okna. Pohled na Kena a asi nejhezčí holku, co jsem kdy viděl, mi láme srdce. Rychle hlavu skloním a pospíchám domů.

Málem jsem na to přes školu zapomněla...