I Don't Get It [CZ]

🌝38🌝

Následující den jsem zvedl mobil a vytočil Minovo číslo. Po nekonečně dlouhém čekání mi to vymáčkl, ale já se nevzdával a zkoušel to znovu a znovu. Když to nevyšlo na pátý pokus, napsal jsem zprávu. "Ahoj, prosím, musíme si promluvit. Budu čekat v parku u sochy. Ken" 

To, že jsem nenapsal čas, jsem si uvědomil, až když jsem do parku došel, ale sedl jsem si a čekal. Asi za půl hodiny se přede mnou objevil. Moje nutkavá touha vyskočit, obejmout ho a omlouvat se mu, byla překažena jeho vražedným pohledem a strohými slovy: „Tak mluv." Zamrzl jsem, protože mi došlo, že je opravdu naštvaný. Asi jsem se mu ani nedivil. Taky jsem byl na sebe naštvaný. „Omlouvám se," vypadlo ze mě nakonec. Bez reakce. „Měl jsem se učit, a taky jsem se učil, ale pak přišla Jackie a násilně mě vytáhla ven." Když jeho vražedný pohled neustával, rychle jsem dodal: „Je to moje sestřenka, dlouho tady nebyla a chtěla, abych ji provedl a ukázal, co se změnilo." 

Stále jsem si nevšiml žádné výrazné změny v jeho obličej, což mě vyděsilo, protože jsem přestával tušit, co říct. Za Jina jsem se neměl v plánu omlouvat. „Já čekám!" vyprskl a já věděl, že pokud u něj chci mít ještě šanci, musím upustit od svého přesvědčení a prostě sklonit hlavu a omluvit se. „Promiň, že jsem na tebe křičel, nechtěl jsem, ale víš, jak Jina nemám rád." „Proč?" pronesl ledabyle, ale přišlo mi, že už v jeho hlasu není slyšet taková agrese. Hledal jsem v jeho očích jakýkoliv náznak, který by mi řekl, co mám říct. Nenašel jsem. „Mám strach, protože toho máte tolik společného. Bojím se, že si jednou uvědomíš, že je pro tebe lepší," snažím se zadržet slzy, které se mi derou do očí. Někdy mívám opravdu ošklivé sny o tom, jak se mi Min s Jinem vysmívají. „Proč bych to měl asi dělat? Kene, myslím, že jsem ti řekl dost jasně, že o nikoho jiného nemám zájem," zamračí se na mě, ale takovým tím smířlivým způsobem. „Já vím, ale občas si prostě nemůžu pomoct," sklopím pohled k mým nohám. Proto jsem také nepostřehnul ten okamžik, kdy se Min pohnul a následně mě uvěznil v objetí. „Už to nikdy nedělej, prosím. Já tě vyměnit nehodlám a už vůbec ne za Jina." Objetí mu oplatím a mumlám slova omluv, dokud mě nepraštil do ramene se slovy, že bych měl přestat, nebo se taky rozbrečí. Park jsme opouštěli ruku v ruce. Krize byla zažehnána, ale já osobně byl hodně vyděšený. Stačilo málo a mohl jsem být bez něj. A jen kvůli tomu, že prostě musím být žárlivej blbeček.  

Protože jsem ráda, že to mám za sebou, a taky proto, že jsem si konečně změnila nick... A pak, bylo by ode mě bylo zlé nechat všechny čekat na usmíření do soboty. 😀