I Don't Get It [CZ]

🌞32🌞

V podstatě okamžitě po zaznění zvonku se vrhám ke dveřím, div se nezabiju o vlastní nohy. Usměju se na nově příchozího, moc mu to sluší. „Ahoj." „Ahoj," nejistě se usměje. „Pojď dál," pobídnu ho a on po lehkém zaváhání skutečně překročí práh. „Neboj se, je to jenom moje máma," pokusím se ho povzbudit, protože na něm vidím, že je nervózní. „No právě," odfrkne si a mě dojde, že to je právě ten problém. Ken se má setkat s mojí mamkou, něco s čím jsem v životě nepočítal, že by se mohlo stát. Navíc spolu ani nechodíme nebo tak něco, řekl bych, že jsme přátelé, ne že bych nebral něco víc. 

„Dobrý den, jmenuji se Ken Kingston," vyhrkne Ken, když v jídelně zahlédne mou mamku, která si ho měří zkoumavým pohledem. Sám zjišťuji její reakci, ale její výraz je nečitelný. „Těší mě," řekne prostě a pozve ho ke stolu. Mám strach z toho, co bude následovat, moje rodina byla vždy nepředvídatelná. „Tak, kolik ti vlastně je, Kene," začne mamka. „Je mi devatenáct, letos budu končit střední." „Přijdeš mi hodně nervózní, nevím proč, nemám ráda, když se lidi kolem mě necítí dobře, tak se uklidni," pousměje se máma. Mami, opravdu skvělá rada, pomyslím si. Sám nevím, jak do téhle konverzace přispět. 

Máma ještě chvíli zjišťuje nepodstatné informace, já zajdu pro dezert, a když se vracím do jídelny, zaskočí mě otázka, kterou máma Kenovi pokládá. „V jakém vztahu s Minem vlastně jste, on mi nic nechce říct." Z mého plánovaného vstupu sejde, nechci se do toho montovat, vlastně mě zajímá, co na to Ken odpoví. „Jsme přátelé, teda alespoň myslím," otočí se mým směrem: „Co si o tom myslíš ty?" „Jo, myslím, že jsme přátelé," usměju se nazpět. Bytem vládne celkem příjemná atmosféra. Jsem rád, že se Ken mámě líbí, dokonce souhlasila s tím, aby mě vzal s sebou na koncert, samozřejmě s tím, že mu to zaplatím, s čímž jsem samo sebou počítal. 

Ken se rozloučil, až když se začalo smrákat. Vyprovodil jsem ho ven, abych s ním mohl být chvíli o samotě. „Dík, že jsi přišel, mámě jsi padl do oka." „To jsem rád, byl jsem z toho neskutečně na nervy, strašně se mi ulevilo, tvoje máma je fajn." „Jo, když zrovna nevymýšlí jak mě dostat do Koreje, tak jo," usměju se na něj. Ken si mě najednou přitáhne do obětí. Přesně tohle jsem dnes potřeboval, cítit jeho blízkost. Spokojeně zamručím a víc se na něj natisknu. „Budu muset jít. Ještě ti napíšu, až dojdu domů," pošeptá mi Ken do vlasů. Nechce se mi ho pouštět, ale musím. Polije mě náhle zima, jak se zdroj tepla vzdaluje. Zamávám mu na rozloučenou a rychle zapadnu do domu, protože je mi opravdu zima. Setkám se vševědoucím pohledem mé mámy. „Takže kamarádi, jo?" Zrudnu, to vím, aniž bych se viděl. „Působí sympaticky, takže ti v tom nebudu bránit." Vrhnu se jí do náručí a rozvzlykám se, jsem dneska nějaký citlivý, ale je mi dobře. Konečně se vše v dobré obrací.

Konečně se to začíná vyvíjet správným směrem. :) Každá hvězdička či komentář potěší, děkuji za ně.