I Don't Get It [CZ]

🌝21🌝

Uvědomil jsem si, že za tři týdny se koná můj vysněný koncert, na který stále nemám parťáka. Všiml jsem si, že Min je poslední dobou skleslejší než obvykle, zřejmě problémy doma. Ve škole je klid, až nepřirozený klid. Nic se neděje, nic se ani dít nemá. Peter si našel přítelkyni na nějaké párty. Jak říká: „Bylo to na jednu noc, ale zůstal jsem." Vypadá spokojeně, stejně jako Andy, kterému se v poslední době velmi daří. Tvrdí mi, že se mu určitě povede přemluvit rodiče, aby ho pustili se mnou na G2ME. Snažil jsem se mu vysvětlit, že je to nemožné, už jen kvůli tomu, že jsem kluk. Nedal si říct. Zatím nebyl úspěšný, ale i tak je šťastný, vidím to na něm. 

Jasmin mě od té soboty zdraví a bavíme se spolu jako kamarádi, tak nějak jsem si na to zvykl. Na co si zvyknout nejde je Yvette, která se se mnou baví taky. Stále vidím ty její vražedné pohledy, i když se ke mně nyní chová mile. 

Nekonečněkrát jsem se pokoušel jít za Minem a navázat rozhovor, jednou jsem došel do blízkosti jeden metr, a pak jsem zbaběle utekl. Andy se mi směje, Peter nechápe, co mu na tom přijde směšné. To, že se mi asi líbí kluk, přešel s klidem, jen prohodil jakoby nic: „Já si to tak nějak myslel vždycky, s holkama si byl marnej." Neříkám, že mě to neurazilo. Byl pátek, nejlepší den týdne a já se ploužil parkem na autobus. Parčík byl jako vždy prázdný, proto mi nedělalo problém ho zahlédnout. Někde jsem vykopal nějakou dávku odvahy a s hlubokým nádechem a výdechem jsem ho dohnal. „Ahoj," řekl jsem, zatímco jsem se před něj postavil. On do mě skoro vrazil. To si mě opravdu nevšiml? Přece jen ke mně zvedl pohled a já se musel usmát. „Co je?" vypadlo z něj. „Co by bylo? Chci si popovídat. Máš čas?" vyhrkl jsem honem. Pokrčil rameny. „Asi jo." To neznělo moc nadšeně. „Dobře, můžeme se jít projít, nebo si jenom někam sednout, jak chceš." Jsem nervózní jak blázen. Opět pokrčí rameny. „Tak se projdeme?" zkusím to. „Tak jo," pronese jakoby do vzduchu a rozejde se. Zmateně se vydám za ním. „Takže," odkašlu si, abych upoutal jeho pozornost „Nevím jak začít." „To je špatné," pronese posměšně. „Zlobíš se na mě hodně?" Zvedne ke mně hlavu a nakonec zavrtí hlavou. „Stejně by to jednou zjistila," připustí. „Víš, mě je jedno, co si ona myslí. Já bych tě chtěl poznat," doufám, že se mi zase podívá do očí, ale on to neudělá. „Proč bys mě chtěl poznávat. Nejsem ničím zajímavý," zamrmlá si skoro pro sebe. „To si nemyslím, určitě jsi zajímavý, jen jsi na to ještě nepřišel," povzbudivě se na něj usměju. „Jediné, co je na mě zvláštní je to, že jsem míšenec. Toť vše." „Myslím, že se dost podceňuješ." „Lepší se podceňovat než si o sobě moc myslet." Na tom možná něco bylo. „I kdyby, cítím se vinný, protože kvůli mně máš problémy a..." začnu. „Aha, takže se cítíš vinnej a myslíš si, že ti tohle pomůže, že jsem vůbec čekal něco jiného," vyjede na mě a už si to rázuje pryč. Kene, ty jsi fakt geniální.

Když to tak po sobě čtu, tak si říkám, co jsem to zase sakra napsala... 😂