I Don't Get It [CZ]

🌝22🌝

„Tak jsem to nemyslel!" volám na něj. „To jde myslet jinak?" otočí se ke mně. „Jasně že jde!" snažím se ho přesvědčit. „Já neumím s lidmi, co mě zajímají moc mluvit, vždycky plácnu něco, kvůli čemu se mnou už nikdy nepromluví," pousměju se na něj. „Jo, to mi jde taky dost dobře," prohodí a já se chytím příležitosti. „Tak to máme hned první věc společnou a myslím, že toho bude víc." „Tak fajn, pojď si sednout," ukáže na lavičku u řeky. Poslušně ho následuju. Lavička je pěkně schovaná, nechodí tudy tolik lidí, jako třeba parkem. 

„Tak, co mi o sobě řekneš," zeptám se, kdyby náhodou zapomněl, proč tu jsme. „Co bys chtěl vědět?" „No tak já nevím... Třeba jak je to s tvým původem, jo to by mě zajímalo, protože já se v Asijských zemích moc nevyznám. Nebo třeba, kolik ti vlastně je, oblíbená barva, hudba... Cokoliv tě napadne," vychrlím na něj. „Je mi sedmnáct, narozeniny mám v srpnu, tak proto. Celým jménem jsem Lee SeungMin, ale říkají mi Min, nemám anglické jméno, asi bych už ani na nic jiného neslyšel," nervózně si promne ruce. „Jsem tak z jedné čtvrtiny Korejec, ale korejsky neumím ani pípnout, tak se na to ani neptej. Máma vypadá normálně, jen já musel mít smůlu na geny," povzdechne si, což mě zamrzí. „Já si nemyslím, že jsi měl smůlu na geny. Vypadáš dobře takový, jaký jsi," vypadne ze mě, aniž bych nad tím víc přemýšlel. Když mi to dojde, zrudnu jako rajče. Min se stydlivě usměje. „V Koreji bych nepatřil mezi nejhezčí." „Korea má šílené nároky, už teď tu zem nemám rád," zasměju se vlastnímu vtipu a on kupodivu se mnou. „Tvoji rodiče spolu nežijou?" „Ne, máma byla už moc poevropštěná, aby si zvykala na korejský způsob života. Rozvedli se asi rok po tom, co jsem se narodil." „Aha," vydechnu. „Tak a co ta hudba?" zkusím odvést téma někam jinam. „Poslouchám v podstatě všechno, když se mi to líbí, tak si to pouštím a může to být jakýkoliv žánr. Ty?" „Jsi přesně můj člověk. Řekni, že posloucháš G2ME a budu tě milovat do konce života." „To nemáš moc vysoké nároky," zasměje se a mě zatrne. „Já to řekl nahlas?" „Jo, ale to je v pohodě, můžeš mě milovat." Mé srdíčko poskočí, právě mi dovolil ho milovat. „Takže je posloucháš?" „Jo, rád si je pustím." „A neplánuješ jít na jejich koncert za tři týdny?" „Ani ne, neměl jsem čas shánět lístky." „A kdybych náhodou měl jeden navíc, šel bys se mnou?" Dlouze se mi zadívá do očí. Má je krásné, čokoládově hnědé se světlejšími odlesky na slunci, miluju čokoládu. „Kdyby náhodou taková situace nastala, tak bych šel rád." „Takže domluveno, jen doladíme, kde se sejdeme," pomalu radostí vyskočím z lavičky. „Tys to myslel vážně?" zamrká. „Jasně že jo, ty ne?" zarazím se. „Jako jo, ale nemyslel jsem, že bys to ty vážně myslel." „Mine, někoho potřebuju, aby mi nepropadl lístek a s tebou bych šel moc rád," usměju se na něj a odolávám nutkání chytnout ho za ruku. „Rád bych šel, ale nevím, jestli to projde u mámy. Zakázala mi chodit ven, než přivedu domů holku." 

Dělá si ze mě srandu? „Ty Mine, nevím, jestli ti došlo, o co se tady snažím," frustrovaně si vjedu rukou do vlasů. „Myslím, že jo? Proč?" podívá se na mě. „Já se tu snažím začít něco, co by mohlo znamenat vztah a ty mi oznámíš, že si musíš najít holku?! Jen tak?!" řeknu ostřeji, než jsem zamýšlel, ale dost mě to rozčílilo. „Dovol, abych ti připomenul, čí je to chyba, že to moje máma vůbec zjistila!" zasyčí na oplátku. S ním to asi nebude úplně jednoduché. „Budeš to teď svádět na mě?!" zavrčím, i když někde uvnitř vím, že má pravdu. „Jo, protože je to pravda!" zaječí, zvedne se a odchází. Nejdu za ním, jsem až příliš naštvaný a rozhozený.