I Don't Get It [CZ]

🌝31🌝

„Jsi dneska nějaký nervózní," rýpne si do mě mamka, když v sobotu po obědě vyšiluju, co si vzít na sebe. „Ty jdeš na rande?" pokračuje táta. „Ne, jen za Minovou mamkou," odbiju je a pokračuji v boji s košilí. „Ach, tak to je úplně jiný level, to si nám neřekl, že se budeš ženit." zasměje se táta. „Můžete mi říct, co vlastně děláte u mě v pokoji?!" vyštěknu, protože mám momentálně spoustu starostí a oni mi vůbec nepomáhají. Vyšoupnu je tedy za dveře, které za sebou raději zamknu. Jsem z toho neskutečně nervózní, to je pravda, ale jejich řeči opravdu poslouchat nebudu. V mysli se mi vybaví rozhovor s Jasmin ze včerejška.

„Jasmin, potřebuju pomoct." „Tak povídej, co se děje." „Mám jít za Minovou mámou a vůbec nevím, co dělat!" „Tak zaprvé se uklidni," poplácala mě po rameni. „Já vím, že bych měl být v klidu, ale ono to prostě nejde," povzdechnul jsem si zoufale. „Co kdyby ses radši zeptal Mina, on svou mámu zná nejlépe a ví, co jí vadí a tak." „Ale on vůbec o tomhle mém stavu neví, myslí si, že jsem s tím v pohodě." „A proč vůbec vyšiluješ?" „Jasmin," zaúpěl jsem „Je to pro mě důležité, ještě nikdy jsem ničemu takovému nemusel čelit, je to pro mě poprvé. Mám z toho nervy v kýblu." „Já si myslím, že je to dobře, protože ti na tom záleží, to je dobré znamení, ale na druhou stranu, neměl bys to tak hrotit. Věř mi," usmála se na mě a následně mě objala.

V tu chvíli jsem se cítil dobře, jinak než když mě objal Min, ale dobře. Přestal jsem svou nervozitu řešit, ale teď to na mě dolehlo v plné síle. Klukům jsem to radši neřekl, nebyl bych ušetřen trapných poznámek, které si radši poslechnu až po akci. Andy by se mi snažil radit, ale jeho rady nejsou zrovna moc použitelné. Peterovi by to možná bylo i jedno, nebo by jen něco poznamenal, ale říct to jednomu znamená i druhému. Naposledy zkontroluju mobil, na kterém svítí poslední zpráva od Mina, který se stará o zázemí, abych měl co nejjednodušší nástup. Už se těším. Zní text a mě vykouzlí tato slova úsměv na tváři. Rychle odepíšu, naposledy se podívám do zrcadla. Svůj vzhled zhodnotím jako ucházející a následně vyjdu z domu, abych to stihl včas. 

Cesta je dlouhá a dnes snad ještě delší, i tak se během několika zastávek autobusu a pár dalších metrů pěšky dostanu před onen řadový domek, který již znám. Chvíli ještě váhám, ale nakonec se rozhoupu a zmáčknu zvonek.

Projíždím videa od BIGBANG a vzpomínám na staré časy, kdy bylo vše ještě v pořádku... alespoň to tak vypadalo. 😥