I Don't Get It [CZ]

🌝30🌝

„Tak, co se děje?" Vyhrknu, když se přihrne do parku a přisedne si na lavičku. „No... Jak to říct," začne mumlat. „Hele Mine, pro začátek bych ti měl říct, že mě opravdu rozčiluje, když si lidi něco mumlají pro sebe, když s někým mluví, takže s tím něco udělej." Nemyslím to zle, jen mě to štve, chci vědět, co mi říká, ale nerozumím mu. „Pamatuješ na ten večer, jak jsi mě doprovázel domů?" Přikývnu, jak bych mohl zapomenout, tak špatnou paměť nemám. „No, tak máma nás viděla..." Zatmí se mi před očima. Znamená to průšvih? 

„Jestli je to problém, můžu za ní zajít a vysvětlit jí, že o nic nešlo," všimnu si jeho pohledu, který po mých slovech zesmutněl, takže musím svou výpověď poupravit. „Ona nemusí vědět, co to znamenalo, ne?" pousměju se na něj. Odpovědí je mi zavrtění hlavou. „Tak co mám udělat? Nemůže tě poslat pryč jen kvůli tomuhle!" vykřiknu dřív, než si to stihnu rozmyslet. „Nejde o to, že by mě chtěla poslat pryč, ta fáze už ji přešla," ujistí mě Min. „Ale jít za ní budeš muset, tedy pokud se se mnou chceš ještě bavit." „Jasně, že chci!" skočím mu do řeči. „Řekla mi, že mi nemůže poroučet v lásce a že chce poznat lidi, se kterými trávím svůj volný čas, takže jsem jí slíbil, že tě přivedu. Zlobíš se?" koukne na mě zpod řas. „Proč bych se měl zlobit, alespoň ji budu moct oficiálně říct o tom koncertu a aby tě pustila se mnou. Myslím, že je to dobrá zpráva!" Rozverně ho obejmu a užívám si ten pocit, že mi objetí oplácí. Přimknu se k němu ještě trochu víc, je to strašně příjemné. 

„Tak dobře, máš čas v sobotu odpoledne?" odtáhne se ode mě. „Nemám nic naplánovaného, takže se mnou můžeš počítat." „Skvěle," usměje se a jeho oči s ním. „Takže v sobotu kolem druhé, jo?" Kývnu hlavou a pokusím se ho znovu obejmout, Min se mi ale vykroutí a rozejde se ven z parku. Zmateně ho následuju. „Dneska musím být včas doma, tak musím stihnout městskou," oznámí mi na zastávce, kam už přijíždí autobus. Opět mě popadne touha ho obejmout a už nepustit, ale než to stihnu realizovat, Min už sedí v autobusu, odkud mi zvesela mává. 

Vydám se tedy směrem domů pěšky, neboť mi autobus ujel a další jede až za půl hodiny. Cestou přemýšlím, jestli bych neměl Minově mámě něco přinést jako dárek, ale zase mě přepadne myšlenka, že by to vypadalo jako bych s Minem chodil a to nechodím. Ani nevím, jak o nás s ní mluvil. Jsme my vůbec my? A proč je nebe modré a tráva zelená? To jsou otázky, které tíží mou hlavu již od dětství, ale odpověď nikde.