I Don't Get It [CZ]

🌞12🌞

Život stojí za nic. Už to nějakou dobu vím, ale posledních čtrnáct dní je úplně k ničemu. Ken vypadá, jako by se zajímal, ale to mu nesmím dovolit, mohl bych ho stáhnout s sebou a to nechci. Navíc, za několik měsíců opustí budovu tohoto ústavu, a co já potom. Sám. Tak jako už několikrát předtím. Bodne mě u srdce, když řekne, že si mám dělat, co chci a naštvaně odejde. Nevím proč, můžu si za to sám. Doma je peklo, máma se zuby nehty snaží zabránit mému otci, aby mě viděl. Já o jeho návštěvu taky zrovna nestojím. Viděl jsem ho asi dvakrát. Poprvé, když jsem se narodil, což si překvapivě nepamatuji, a podruhé když mi bylo deset a otec měl náhodou cestu kolem. Nevím, co po mně zrovna teď může chtít, nevím, proč se najednou zajímá. Přivítá mě potemnělý dům, máma je v práci, klasika. Navečeřím se a zalezu do pokoje, mám chuť udělat něco špatného, jako něco rozbít, ale jsem moc velký zbabělec na to, abych to udělal. Znovu se mi vybaví Ken a v mých očích jsou opět slzy. Proč musím být takový, jaký jsem. Kdybych nebyl, byla by tu možnost, že bychom se spolu mohli bavit. Takhle jsem odepsanej ještě dřív, než vůbec začnu. Přitisknu se k polštáři a již naplno brečím. 

Rána bývají těžká. V koupelně zkouknu svůj odraz. „Nic moc, tak jako vždy," pomyslím si a největší modřiny se pokusím zamaskovat make-upem, není to ono, ale lepší něco než nic. Na snídani nemám chuť, raději se jdu projít a poté pospíchám na autobus. Sednu si až dozadu a snažím se dělat mimikry. Bohužel mi to nevyjde, nějaký floutek se ke mně přihrne a jako bychom se znali již roky, spustí: „Ahoj, ahoj! Mám otázku? Půjdeš volit do školní studentské rady?" Ony jsou nějaké volby? Vyskočí mi na mysl. „Dobře, tak neodpovídej hned, ale já se ti nyní představím," narovná se, aby vypadal důležitější. „Jmenuji se Andrew Foster, chodím do čtvrtého ročníku a jsem určitě tvůj kandidát!" zařve mi do ucha. „Ptáš se na mé cíle? Milerád ti je prozradím," nadšení z něj přímo srší, kde ho tolik bere? A mohl by mi kousek půjčit? „Prosadím vegetariánský oběd ve škole, jedno jídlo s masem, druhé bez. Knihovna bude otevřená od šesti do šesti s bezplatným přístupem k internetu. Ještě jsem tě nepřesvědčil? Tak poslouchej dál!" Nedělá on politika jako brigádu? „Zařídím, aby byla šikana na škole důsledně trestána, nikomu už neprojde, ubližovat slabším! A mimojiné se zasadím o zlepšení podmínek homosexuálů, už žádné skrývání v šatníku!" Vykulím na něj oči. „Chceš něco změnit, přijď v pátek před ředitelnu a vhoď svůj hlas pro číslo pět, nebudeš litovat!" dokončí svůj proslov a už se žene pryč, až skoro pozdě mi dojde, že je čas vystoupit. 

V hlavě mi hrají jeho slova: „Zlepšení podmínek homosexuálů," co přesně to má znamenat, jak toho chce kruci dosáhnout, i když s jeho vyřídilkou je asi možné vše. Proderu se davem studentů, ve kterém zahlédnu i Kena, i on mě zaznamená, vidím to, ale nijak na mě nereaguje, asi je to dobře. Všimnu si toho cvoka z autobusu, jak se žene za ním a zuřivě něco gestikuluje. To je propagátor, ale má nereálné představy. Povzdechnu si a jdu přežít další den ve škole.

Andyho osobnost jsem měla v hlavě jasně stanovenou, ale sepsat to... neřešitelný úkol. Tuhle kapitolu jsem přepisovala snad destkrát a stejně s ní nejsem úplně spokojená...