Everything For You

115. část

ANNIE

Vzbudila jsem se s příšernou bolestí hlavy. Malátně jsem vstala a šla do kuchyně. Zayn tam snídal. Ztěžka jsem si sedla na židli a dala si hlavu do dlaní.

,,Omlouvám se."

Přestal jíst, ale nic neříkal.

,,Cítím se strašně. Vůbec nechápu, jak mě to napadlo a...." Rozbrečela jsem se.

,,Annie." Pohladil mě po ruce, i když se musel natáhnout. ,,To je v pořádku."

,,Není."

,,Já se nezlobím."

,,Ale já ano. Jsem strašná."

,,To neříkej."

,,Vždyť je to pravda. Jsem k ničemu."

,,Ne. Podívej, máš mě, Maddison, kluky, rodinu."

,,Říkáš, že mám být, že ještě žiju? A co mám na svém životě milovat? Zničila jsem nám ho v osmnácti. Tebe? Kterého jenom ničím a dělám nešťastného?"

,,To přeci není pravda."

,,Copak si myslíš, že nevím, ak jsi z toho všeho v koncích? Jak máš chuť to všechno ze sebe vybít, ale držíš to v sobě? Divím se, že jsi ještě neodešel."

Vstal a objal mě. ,,Tohle nechci už nikdy slyšet."

,,Ničím tě, Zayne."

,,Slíbil jsem ti, že budu s tebou. Dostaneš se z toho."

,,Ničím Maddison."

,,Má tě ráda."

,,Ale je kvůli mě smutná."

,,Je ještě malinká."

,,Od smrti Matta mám prostě pocit, že žiju úplně zbytečně."

,,Co bych bez tebe dělal? Ty a Maddison jste můj život, nedokážu žít bez tebe."

,,Nemůžu milovat svůj život."

,,Mám nápad, co kdybych jeli někam pryč?"

Pousmála jsem se, ale hned mi úsměv spadl z tváře. ,,Musíš pracovat."

,,Zářídim si to. Myslím, že odjet všichni potřebuje. Vezmeme Mad a pojedeme třeba do Španělska. Jak jsme byli na líbánkách, vzpomínáš?"

,,Budou Vánoce."

,,Do té doby se vrátíme."

,,Vážně by to šlo?"

,,Samozřejmě." Usmál se a setřel mi slzy z tváře. ,,A víš co? Půjdu to zařídit hned teď. Akorát si vezmu klíče od auta."

,,Donesu ti je."

,,Jsou v první zásuvce u stolu v pracovně. A postarej se prosím o Maddison."

Vyběla jsem nahoru a otevřela šuplík u stole. Ležely tam dvoje klíče. Jedny od auta, ale i nějaké jiné. Opatrně jsem se vzala do ruky. Moc dobře vím, od čeho jsou.

,,Lásko! Našla jsi je?"

Rychle jsem je strčila do kapsy a běžela zase dolů.

,,Přijdu tak za hodinku." Políbil mě a odešel.

Zůstala jsem sama.

Převracela jsem klíč v mé ruce. Mám to udělat nebo ne? Co můžu ztratit? Vyšla jsem zpět do patra a stoupla si přede dveře. Váhavě jsem otočila klíčem v zámku. Závěsy byly zatáhlé, takže vládlo šero. Všechno je zachované. Zayn ho ani nevyklidil.

Vzala jsem jednoho plyšáka a pevně ho k sobě přitiskla. Kdyby se to nestalo, přesunula bych postýlku ještě více pod okno. Klekla jsem si na kolena. Kdyby se to nestalo, mohla bych teď řešit úplně jiné věci. Vybírat oblečky, hračky. Místo toho sedím v dětském pokoji, ale bez dítěte. Můj život se obrátil vzhůru nohama. Jsem k ničemu. Nemá cenu, abych dál žila. Ano, Zayn mě přesvědčuje o opaku, ale vím, že já mám pravdu. Všechno jsem mu zničila já. Kolikrát už jsem mu ublížila? Musí mě nenávidět, jako já sebe.

,,Annie?"

Prudce jsem se otočila. Ve dveřích stál Zayn.

,,Co tady děláš?"

,,Já-já-já..." koktala jsem.

,,Kde jsi vzala klíče?" Byl naštvaný.

,,U tebe."

,,Hrabala ses mi ve věcech?"

,,Ne, já..."

Popadl mě za předloktí a táhl ven. ,,Proč jsi tam do háje chodila?"

,,Musela jsem," odpověděla jsem mu mezi slzami.

,,Tohle nedělej, Annie."

,,Chci teď být sama."

,,Ano, jistě, být sama, před vším utéct. Víš co? Já jdu pryč, Maddy beru s sebou do studia. A ty se konečně vzpamatuj!"

Za chvíli odešel pryč.

Otevřela jsem skříňku pod televizí, vytáhla láhev whisky a pořádně se napila. Tohle je to jediné, co mi může pomoct.