111. část

328 14 0
                                    

,Píp-píp-píp," slyšela jsem pípání přístroje v dálce. Postupně se přibližovalo. Rozlepila jsem oči.

,,Annie?" zašeptala Tricia.

,,Tri-Tricio," vykoktala jsem s obtížně. ,,Co-co-co se stalo?"

Cítila jsem akorát pálení v podbříšku a bolest v zádech. Má ruka automaticky zamířila dolů, ale po těhotenském bříšku ani stopa. Měla jsem obvaz tam, kde to tolik pálilo.

,,Paní Malik," ozval se doktor ode dveří a za ní stála sestra. ,,Jak se cítíte?"

,,Mathew. Kde je moje dítě?"

Nadechl se. ,,Pani Malik, přestalo mu správně fungovat srdíčko. Vaše tělo se snažilo plod vypudit. Proto to krvácení a bolesti."

,,Co se stalo?" zeptala jsem s hrůzou v očích. Tricia mi silně stiskla ruku.

,,Litujeme, ale vaše dítě nepřežilo. Snažili jsme se ho oživit, no museli jsme ho odstranit."

,,Ne!" zakřičela jsem a vyletěla bych, kdyby mě doktor a Tricia nechytili za ramena. ,,Lžete!"

,,Bylo mrtvé už asi dva týdny. Bolí vás ta jizva?"

,,Ne,ne,ne,ne," šeptala jsem se slzami v očích.

,,Paní Malik..."

,,Vypadněte!" vyštěkla jsem. ,,Všichni! Chci být sama."

,,Ale..."

,,Nepřibližujte se ke mně! Nechte mě být!"

,,Uklidněte se."

,,Právě jste mi oznámili, že jsem potratila. Přišla jsem o dítě v sedmém měsíci a..." šíleně jsem se rozbrečela. Byla to nesnesitelná bolest. Všechno se mi sesypalo.

,,Cat, píchněte jí něco na uklidnění. Honem."

Sestra ke mně přiběhla a vzala mou ruku s kapačku. Chtěla jsem se vyškubnout, ale injekce mě neminula. Začalo se mi mlžit před očima. ,,Ne-" vydechla jsem a znova usnula.

ZAYN

Osm hodin letu mám za sebou. V Londýně už jsou tři hodiny odpoledne. Nevšímal jsem si fanynek. Dnes ne. Uháněl jsem rovnou do nemocnice. Musel jsem vypadat strašně, no to bylo to poslední, co mě teď zajímalo.

Postavil jsem se před recepci a nervózně zaklepal prsty.

,,Přejete si?" zeptala se recepční.

,,Prosím vás, kde leží Annie Malik?"

,,Annie Malik," podívala se do počítače. ,,Budova H pokoje H15."

,,Díky."

Rychle jsem běžel do dané budovy. Druhé patro.

Máma se ke mně přes celou chodbu rozeběhla.

,,Zayne! Konečně." Vrhla se mi do náruče.

,,Mami, co se stalo? Proč brečíš?"

,,Stalo se něco hrozného a..."

,,Pane Maliku."

Otočil jsem se na doktora.

,,Pojďte prosím se mnou."

,,Hned se vrátím, ano?" Máma zakývala hlavou a setřela si slzy.

Vydal jsem se za ním do kanceláře. Posadil jsem se naproti němu.

,,Nevím, jestli něco víte," začal.

,,Moc ne."

,,Vaši ženu dovezli dnes ráno."

,,To vím"

,,Měla silné křeče a krvácela, upadla do bezvědomí."

,,Co se stalo?"

,,Vašemu dítěti přestalo fungovat srdce. Nebudu to zdržovat. Zemřelo."

,,Po-po-počkat. Cože?"

,,Je mi to líto."

,,To-to..." Nebyl jsem schopen slova. Tupě jsem zíral do desky stolu a doufal, že to není pravda. ,,Asi půjdu za Annie."

,,Píchli jsme jí něco na uklidnění. Pravděpodobně spí."

Vyplížil jsem se zpět na chodbu za mámou.

,,Mami," zašeptal jsem a sedl si na lavičku, Tentokrát objala ona mě.

,,To bude v pořádku."

,,Tolik jsem se těšil a teď..." Z očí mi vytryskly první slzy.

,,Musíš být s An, je na tom špatně."

,,Stalo se to převážně kvůli stresu. Já...já když mi to řekla, vyletěl jsem. Hodně se rozrušila, a pak Marco... Malý Matt umřel a je to jenom moje vina."

,,Ale není."

,,Kdybych nebyl..."

,,Pšššt, nic takového neříkej."

,,Musím za An."

,,Zayne, je to obrovský zásah do psychiky. Počítej s tím, že to bude chvíli trvat, než se dá zase do pořádku."

,,Myslím, že teď jeden druhého potřebujeme."

Stiskl jsem kliku a vešel dovnitř. Ležela s hlavou otočenou k oknu a po tvářích jí stékaly slzy.

,,Annie," oslovil jsem ji tiše.

Nereagovala. Došel jsem k ní a sedl si na postel. Chytil jsem ji za ruku.

,,Zabila jsem ho," řekla do ticha.

,,Ne! Ne, An, to není pravda."

,,Je."

,,Přestaň to říkat."

Otočila se na mě. Je těžké ji vidět takhle zničenou.

,,Běž pryč. Chci být sama."

,,Máme Maddison. Musíme být silní kvůli ní."

,,Zabila jsem naše dítě."

,,Nic jsi neudělala. Není to tvá vina. Mělo se to stát."

,,Nech mě!" rozbrečela se a se syknutím si přitáhla kolena k hrudníku ,,Au."

,,Co je? Co tě bolí?"

,,Mám jizvu. Jako památku na všechno!" vyštěkla. ,,Běž pryč, prosím."

,,Nejdu."

,,Běž pryč! Proč jsi tady? Klidně ode mě odejdi. Zabila jsem ti dítě tak co tady děláš?"

Objal jsem ji. ,,Přestaň to říkat."

,,Ale..." Pevně se ke mně přitiskla. ,,Já...nemůžu."

,,Všechno bude zase v pořádku." šeptal jsem jí do vlasů. Oběma nám z očí padaly horké slzy a věděl jsem, že tohle je jen začátek toho všeho.

Everything For YouWhere stories live. Discover now