42. díl

543 14 0
                                    


Hodiny a hodiny jsem jako bez ducha seděl na lavičce a díval se do bílé stěny.

Občas mi sestra podala čaj,něco k jídlu nebo vodu.

Už ji operují čtyři hodiny. Kluci seděli vedle mě,ale nikdo nemluvil.

Po dlouhé době čekání jsem konečně uviděl doktora.

,,Jak to vypadá?" zeptal jsem se.

,,Její holenní kost je rozdrcená a obě nohy jsou zlomeny na pěti místech. Polámaná žebra a naštípnutý obratel,některé vnitřní orgány byly poničeny,a to nepočítám prasknutí lebky,které způsobilo krvácení do mozku. Pane Maliku,nebudu vám lhát,při životě ji udržují pouze přístroje."

,,Ne," zašeptal jsem potichu. ,,Můžu ji vidět?"

,,Pane Maliku..."¨

,,Potřebuju ji vidět."

,,No dobře,ale dnes jen na chvíli. Běžte za sestrou,dá vám plášť."

,,Děkuji."

Oblékl jsem se do toho odporného zeleného pláště s rouškou a vstoupil dovnitř. Mohl jsem se na ni dívat jen přes sklo. Dotkl jsem se zdi mezi námi,ale pak jsem ruku stáhl zpět. Uvědomil jsem si,že se jí stejně nemůžu dotknout,i když bych za to dal všechno.

Vypadala strašně. Její obličej s obvázanou hlavou vypadal,jako by byla mrtvá. Hrudník se jí pravidelně zvedal,ovšem jenom díky dýchacímu přístroji. Ruce,nohy byly obvázány.

Po tváři mi stékaly slzy. Co když o ni přijdeme? Co budu dělat? Co Maddison,je ještě malá.

Přepadl mě obrovský strach. Začal jsem se třást po celém těle. Klekl jsem si a hlavu si dal do dlaní.

,,Pojď," Louis mě opatrně postavil na nohy. Vůbec netuším,jak se sem dostal. ,,Pro dnešek už stačilo,vrátíme se sem zítra."

Táhl mě ven. Pořád jsem se třásl a nohy mě neposlouchaly.

Dovedl mě do auta,kde jsem se posadil a opřel si hlavu o okno,on sám řídil.

,,Promiň Zayne. Nemůžeš za to ty,cítím beznaděj,proto jsem to řekl," omlouval se mi Harry."

,,Ale je to moje vina,umírá jenom kvůli mně."

,,Žije..."

,,Žije,ale jenom díky přístrojům,stačí aby byl jeden špatně připojený a..."

,,Na to ani nemysli!" okřikl mě Liam. ,,Ona to přežije!"

Zastavili jsme před domem.

Liamovi rodiče byli asi v ložnici.

Pomalu jsem vyšel po schodech nahoru a zamířil do pokoje Maddison.

Opatrně jsem se naklonil a pohladil ji po hlavičce s jemnými hnědými vlásky.

,,Neboj se Maddy,máma se vrtáí,ona se uzdraví," šeptal jsem jí a přál si,aby to byla opravdu pravda.

Podíval jsem se na fotku na zdi. Byl jsem na ní já a Annie. Ten den si pamatuju. Bylo horko a byli jsme se projít. Koupil jsem jí zmrzlinu,kterou rozplácla na zem. Zasmál jsem se při té vzpomínce. Pak nás spolu vyfotil Liam. V té době jsme spolu chodili jen dva měsíci. Chytil jsem fotku do roky a dlouze se na ní díval. Na skleněný rámeček dopadaly moje slzy.

Doufal jsem,že tady bude zase s námi. Že si vyjdeme do parku i s Maddy a já jí zase koupím zmrzlinu a dám pusu. Dal bych na za to všechno,hlavně,kdyby se mi vrátila. Pořád mě neopouští naděje,že jednoho dne otevře oči a vše bude jako dřív. Bohužel, podle doktorů je možnost druhá...

Everything For YouWhere stories live. Discover now