Rodinné Pouto (YURI) [DOKONČENO]

Pochod na bitevní pole

Ale to už se dala motorka do pohybu a Shin po paměti jel tam, kde vznikly všechny naše průsery.

. . .

Shintaro...jel jak totální hovado. Plyn držel tak urputně, jako by mu k němu někdo přilepil ruku izolepou. Když si to svištěl devadesátkou mezi jednotlivými domky, kde některé ulice byly široké sotva pro člověka, jsem měla celkem pochybnosti, že za Mayu dorazíme živí.

Ale teď jsme stáli před tou majestátní stavbou, kam nás zavezla právě mladá mafiánka. Sice se mi klepaly kolena jako kokot, ale Shintaro nás sem opravdu dostal. A právě se opíral o motorku s telefonem v ruce ve snaze se opět té holce dovolat.

Já už stála u dveří a dožadovala se vstupu. Zvonek jsem skoro promáčkla skrz, jako by to mohlo zesílit jeho hlasitost.

"Mayu?!" křikl za mnou Shin do telefonu.

Škubnutím jsem se otočila a naslouchala mu.

"Jsme před vaším domem. Máme problém...a vy vlastně taky. Pusť nás za svým tatíkem, nebo vám Shizuka asi prokopne bránu. Jo, je to vážný. Je to kurva vážný."

Zaslechla jsem bzučení brány, což ohlašovalo její odemčení. Rychle jsem čapla za kliku a otevřela dokořán, aby mohl vejít i Shin s vypůjčenou motorkou.

"To vás tak baví neustále prudit?" zeptala se Mayu. Rázovala si to k nám, až jí její zlatavý ohon mlátil ze strany na stranu. Měla na sobě jen tričko a nějaké šortky, takže jsem si prve nebyla tak úplně jistá, jestli je to vůbec ona. "Máme důležitější věci na práci, než si s vámi hrát jak s nějakýma smradama!" zuřila.

Mé nohy mě zanesly až těsně před ni. Ani jsem si neuvědomila, co dělám, ale už jsem ji držela za límec asi tak deset čísel ve vzduchu. 

Slyšela jsem, jak Shin kdesi vzadu řve moje jméno. Viděla jsem, jak k nám přibíhá její ochranka. Ale bylo mi to jedno. Byla jsem tu teď jen já a ona.

Všechny barvy se mi slily do jedné, jak se mé oči zalívaly krví. "KDE JE MŮJ TÁTA?!" zakřičela jsem. Nikdy v životě jsem ze sebe nevydala takový zvuk. "CO JSTE S NÍM UDĚLALI?!" 

Mayu nevypadala polekaně. Vůbec nebyla v šoku. Dívala se na mě zamračeně, ale byla naprosto v klidu. "Postav mě, nebo tě naši muži zastřelí," řekla tiše.

"Ne, dokud mi neřekneš, kde je tvůj bratr," vrčela jsem vztekle. 

Srdce mi pumpovalo do těla vařící krev, až jsem měla pocit, že vzteky prasknu.

Mayu mi opatrně položila levačku na ruce. "Shizuko, uklidni se, promluvíme si. Vůbec nevím, o co jde. Nemůžu ti pomoc. A pokud mě budeš chtít zmlátit, tak to ničemu nepomůže. Věř mi." 

Mluvila tak konejšivě a klidně, až se mi udělalo zle. Byla tak manipulativní, až to bylo opravdu nechutné. 

Ale fungovalo to. 

"Okamžitě ji polož, děvče," oslovila mě ta holka z její ochranky, která na mě mířila svou pistolí. "Myslím to smrtelně vážně." 

"To je v pořádku, Jio, schovej tu zbraň," přikázala Mayu.

Koukala jsem do těch zelených očí, které mi pohled pronikavě oplácely. "Kde je?" zamumlala jsem třesoucím se hlasem.

"Já nevím, Shizuko," zavrtěla hlavou, neustále ledově klidná. "Nevím, o co jde." 

Polkla jsem slzy, které se mi draly do očí, a postavila ji na nohy. "Tvůj dokurvenej sourozenec za všechno může," řekla jsem a hlas mi ke konci věty přeskočil o oktávu.