Rodinné Pouto (YURI) [DOKONČENO]

Zásadní reformy

Omluvuji se za překlepy a chyby :3 A další část bude výjimečně opět o Shizuce. Tedy...s největší pravděpodobností. Možná ne. Uvidíme. Zatím!! ^^ 

Shizuka: 

Cestou do školy jsem měla čas přemýšlet. Nebylo mi do řeči a Shintaro to velice ochotně respektoval, takže jsme mlčky kráčeli asi padesát cenťáků od sebe. Nakonec se i on ponořil do myšlenek a když jsme stáli na přechodu, musela jsem ho drapnout za sako, aby neskočil pod auto, protože jsme měli červenou. Nijak jsme se k tomu nevyjádřili, slov se nedostávalo. Řidič nadával, ale my beze slova jen zvedli prostředníčky.

Až u skříněk konečně promluvil. "Hele, já se k nim přidám," řekl klidně.

Zavřela jsem svou skříň a otočila se na něj. "Co si myslíš, že tím získáš?" zeptala jsem se, aniž bych se na něj podívala.

Udělal pár kroků ke mně, aby zvědavé uši naší školy neslyšely něco, co nebylo vhodné. "Já nevím. Nevím, jestli tím něco získám, ale pokud budu mít možnost hlídat toho sráče, co mi vyhrožuje, tak to za to stojí. Možná se mnou nebudeš chtít jít, ale já to vidím jako možnost naučit se pořádně bránit a seznámit se se světem, kam patřím," pokrčil rameny. 

"Kam patříš?" zopakovala jsem. Zvedla jsem k němu oči. Ani jsem si nevšimla, jak mu porostly vlasy. Teď je měl skoro po ramena. 

"Musí ti být jasný, že já nechci být tuctovej úředník, kterej chodí v saku a s kufříčkem," zavrtěl hlavou. 

Zasmála jsem se nad tou představou. Že by si musel Shintaro ostříhat hlavu a povytahovat piercingy, to se mi fakt nezdálo. "A co chceš teda dělat?" zeptala jsem se. "Chceš chodit jako gorila pro ty dva spratky a vyhrožovat těm, co nesplatí dluhy?" 

Shintaro pokrčil rameny. 

Vrazila jsem mu pěstí do hrudníku. "Shine!!" okřikla jsem ho. "Víš moc dobře, že na to nemáš. Takovej prostě nejsi," zavrtěla jsem hlavou. 

"Já vím," pousmál se a sklopil hlavu. "Ale nechci bejt tak k ničemu, když někdo vyhrožuje mojí rodině," přiznal. 

"Jestli ty jsi k ničemu, tak já jsem už naprostý odpad," popadla jsem ho za rukáv a sevřela jeho paži. "Shine, kruci," zavrčela jsem. "Nepotřebuješ přece Yakuzu k tomu, abys někomu rozbil hubu, když tě nasere." 

"Ale je to snazší, když máš za zadkem někoho, kdo tě bude krýt," řekl naprosto vážně. On se opravdu bál, že to sám nezvládne. 

Pochyboval o sobě. Pochyboval o nás dvou, že to dál zvládneme sami. 

"Chceš tím říct, že teď, když už jsme se zapletli s Nishidama, tak už z toho není cesty zpět?" 

Přikývl. "Tak nějak. Není to poprvý, co jsme se dostali do sraček, ale tyhle nás táhnou níž a níž, Shizuko," řekl tiše. 

Ozvalo se zvonění na hodinu. "Já vím, Shine. Musíme si o tom ještě promluvit. Není to jen tak..." Kurva, když už jsme do našich vět zahrnovali svá jména místo nadávek, tak to téma fakt šlo srát. Vždycky, když jsme se oslovili, tak to bylo zlý. A tentokrát je to asi zasraně zlý.

"To je mi jasné," řekl, pohladil mě po hlavě jak psa, jako to dělal vždycky, a rozešel se ke třídě. 

Zvonek dozvonil a já se zády opřela o skříňky. V hlavě mi vířily myšlenky a jedna střídala druhou jak na běžeckém páse. Vždycky jsem se ale vrátila k Haruce a k tomu, že nechci, aby byla v nebezpečí. Jestli si Shin myslí, že nás může Yakuza v tuto chvíli ohrozit, tak to je, jako by mi řekl, že jsme v totálně prdeli.  Hodně, hodně hluboko. Což není nic jiného než čistá pravda.