Rodinné Pouto (YURI) [DOKONČENO]

Jsme to, co jsme

"Ale Jioo," kňourala jsem. "Hezky prosíím." 

"Půjdu s vámi, slečno, ale pouze jako váš doprovod," odmítla mě už tak po sté. 

"Tak ale v tom případě pojem schůzka ztrácí veškerý smysl. Lidé si při tom mají povídat a užívat si spolu, poznávat se. Jestli se budeš držet metr za mnou a zkoumat veškeré prostředí, ve kterém se ocitneme, nic z toho nebude a já zas budu mít zkažený celý víkend," skuhrala jsem. 

"Slečno Mayu, byla mi přidělena pozice vaší osobní strážkyně, takže vás musím hlídat," řekla automaticky bez jakéhokoli záchvěvu emocí. "Budu vás při nakupování oděvů doprovázet, ale nejsem hodna toho, abych se chovala jako vám rovna."

S povzdechem jsem si lehla na postel. "Ale jiné holky zas mají strach se mnou jít. A ty namyšlené slečinky z elitních rodů nemůžu vystát...Chovají se, jako by byly něco nadpozemského..." 

Ale vždyť já vlastně taky, napadlo mě najednou, až mě z toho bodlo u srdce. 

"Jsem si jistá, že když zkontaktujete některou ze svých kamarádek, určitě se najde jedna, která s vámi půjde," přesvědčovala mě Jia. 

"Ale v tom to je!!" vyhrkla jsem a vyšvihla se z postele. Překonala jsem tu krátkou vzdálenost, co mě od ní dělila, a postavila se jí čelem. "Já už chci pryč z téhle debilní maškarády! Chci zažít něco tak nemožně normálního, tak triviálního, až si ostatní budou ťukat na čelo! Nechci žádná dobrodružství s hezkými muži nebo přihlouplé románky v zahraničí! Chci jen jít nakupovat s někým, kdo nebude ozbrojený! Ale nikdo takový prostě není!" 

Jia ani nemrkla. Ani se nehla. Jen tam stála a mlčela. 

Svěsila jsem ramena a odfrkla si. "Prý jak je život krásný, když máte peníze a moc. Jak úchvatný..." nakopla jsem spadlý polštář, až skoro proletěl oknem. "Jsme jak zvířata zavřená v zoo, která si ostatní můžou jít prohlídnout.." 

"Nůž..." ozvala se Jia. 

"Eh?" otočila jsem se. "Co jsi říkala?" 

"Nůž si s sebou vzít musím..." zamumlala ještě jednou. "A vám radím, abyste si vzala pohodlné boty, kdyby došlo na nejhorší." 

Můj svět náhle nabral tolik nových barev, že jsem skoro až oslepla. Takovou dětskou radost jsem cítila jen tehdy, když se mi povedl dlouze připravovaný žertík na bratra. "Opravdu?" zeptala jsem se, jestli si ze mě nedělá šoufky. 

"Je to vaše přání, slečno Mayu," přikývla. "Je mou povinností-"

"Díky!" skočila jsem na ni a vrhla se jí kolem krku, div jsem ji neporazila na zem. "Díky, díky, díky!" 

Jia se zapřela, aby získala stabilitu, ale naučené chování jí zakazovalo, aby mě objala nazpět. Další bolestivé bodnutí u srdce. 

"Půjdu se převlíct, tak na mě počkej v obýváku," odlepila jsem se od ní. "A taky se obleč do něčeho víc holčičího! Tak skvělou postavu je škoda schovávat! A bude to super!" radovala jsem se jak malá. 

"Mám tedy povolení odejít?" zeptala se Jia najednou neskutečně nejistá. 

"Samozřejmě. Dej mi patnáct minut, než se upravím," usmála jsem se na ni.

Jia naposled přikývla, než se na patě otočila a odkráčela z mého pokoje na chodbu. 

Sotva pustila kliku, já skočila ke své šatní skříni a začala se přehrabovat ve svých věcech. Mám tady spoustu svršků, které pouze čekaly na tento den, protože je nikam jinam vlastně nosit nemůžu. Spousta sukní, šortek, halenek a triček, které nikdy nespatřily denní světlo, na mě koukala z šatníku a já se nemohla rozhodnout, co si vyberu. Nakonec jsem své oblečení po kupkách vyhazovala ven, takže přistávalo jak na mé posteli, tak i na podlaze.